Zatímco do několika posledních snímků se mu místy vloudila i vážnější nota a skoro to vypadalo, že nejslavnější z amerických neurotiků začíná mít sklony řešit etická dilemata (nejviditelněji ve snímku Match Point ale znatelná je tato tendence i ve skvělém Vicky Cristina Barcelona), „Půlnoc v Paříži“ se tematicky i atmosférou tak trochu vrací ke kořenům, tedy k těm charakteristickým rysům, které Woodyho Allena proslavily. Je to odlehčená podívaná, která nikdy nesklouzne k banálnosti, plná lehce absurdního, místy tragikomického humoru, skrze který ale prosvítá i několik velmi dobře odpozorovaných životních pravd. Asi ta nejdůležitější by se dala shrnout do citace „přítomnost je vždy tak neuspokojivá, protože celý život je neuspokojivý“. Zní to možná triviálně, ale pravdivé to každopádně je a rozehrané v tom nejkrystaličtějším allenovském stylu v kulisách krásné a chic Paříže je to především velmi osvěžující.

 Allenovo alter ego tentokráte ztvárnil Owen Wilson (fyziologií se na to hodí dokonale), který hraje úspěšného scénaristu a neúspěšného romanopisce Gila Pendera. Gil přijíždí do Paříže se svou atraktivní snoubenkou Inez (Rachel McAdams) a jejími rodiči. Zatímco pro něj je Paříž především městem umělců, velikánů světové literatury a výtvarného umění a místem plným inspirace (nejkrásnějším v dešti), pro jeho nastávající a jejího zazobaného papá je to především místo, které je in a kde je potřeba se podle toho chovat. Inez tedy procházky v dešti zavyle odmítá a místo toho tahá Gila po všech památkách, galeriích a luxusních obchodech. Občas k tomu přibere ještě svého známého Paula, který sežral všechnu moudrost světa a je komicky nesympatický nejen Gilovi, ale i každému rozumnému divákovi. Do Gilova lehce frustrovaného světa však zasáhne deus ex machina/osud/dobrá víla a jakýmsi kouzelným způsobem mu ukáže způsob, jak se přenést do Paříže dvacátých let, do doby Hemingwaye, Dalího, Picassa a Gertrudy Steinové.

Všechny tyhle a další (Francise Scotta a Zeldu Fitzgeraldovy, Luise Buňuela) tam Gil potkává na večírcích a po kavárnách. A je okouzlen – charismatem budoucích ikon světové literatury i krásnou tváří tajemné můzy Adriany. Allen představuje Paříž dvacátých let jako jedno velké klišé a tak trochu karikaturu, slavný intelektuál kam se podíváte, Hemingway posedlý bojem a Dalí nosorožci....Karikatura je to však navýsost sympatická a veskrze uctivá vůči oněm ikonám, Allen jim všem skládá ten nejláskyplnější hold tím, že si z nich dělá inteligentní legraci. Jediné charakterové zjednodušení, které mi nebylo tak úplně po chuti bylo v případě jediné zcela fiktivní postavy a tou je Adriana. Marion Cotillard je jistě dokonalým ztělesněním pařížské femme fatale, ale její naivita, iracionálnost a éteričnost jsou natolik stereotypní, že mi v důsledku trochu lezly na nervy. Americká feministická kulturní kritička Anita Sarkeesian nazývá podobný ženský charakter přítomný v mnoha hollywoodských filmech (a ještě více těch, které si říkají nezávislé) „pixie girl“ - taková ta trochu potrhlá, ale přitažlivá, nepochopitelná a krásná, která hlavnímu hrdinovi otevře oči. Její funkce v příběhu je jenom a právě tato katarzní, ženská hrdinka je zkrátka pouhým prostředkem k tomu, aby mohl hlavní mužský charakter prozřít. A to je dosti otřepané, nudné a taky trochu zpátečnické.

Ale tahle chybka na kráse se dá snadno překonat a zbytek filmu si vychutnat plnými doušky. Zajímavé je, že Půlnoc v Paříži je zároveň bytostně intelektuální a přitom zcela přístupný film – diváka romantických komedií uspokojí milostné peripetie a ono neškodné poučení na závěr (totiž že nostalgie je pěkná věc, ale všeho moc škodí a co se nám nedaří v přítomnosti, v minulosti jiné nebude) a festivalové publikum (které si film zamilovalo) si užije literární citace, reference na slavná výtvarná díla a chytré konverzační výměny. A možná se s neohrabaným a přesto navýsost sympatickým Gilem tak trochu ztotožní v tom toužebném nostalgickém obdivu k velkým duchům doby předešlé a lehké frustrace z absence velkodušnosti v době přítomné.

A pro všechny je tu pak ještě Paříž – Paříž v dešti, za sluníčka, v noci, ve dne, Paříž uzounkých uliček a malebných náměstíček i Paříž bulvárů a nočních světel. Nevím, jak to ten Allen dělá, ale jeho filmy ve mně vzbuzují nějaké neovladatelné migrační pudy – po Vicky Cristina Barcelona byla zmíněná katalánská metropole jasnou volbou místa pro život, ale teď si říkám, zda by spíš nestálo za to oprášit francouzštinu a vydat se trávit své dny sezením u stolečku v nějaké pitoreskní kavárně na Montmartru, diskuzemi o zvrhlosti americké zahraniční politiky a úpadku současné literatury nad sklenkou Beaujolais. Uvidíme, s čím přijde Woody Allen příště - abych neskončila třeba v Budapešti nebo Istanbulu...

Kdy a kde dávají film: Půlnoc v Paříži

27.9.2011 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout