O Lotic nebo-li J'Kerianovi, který se nechává volat neutrálním zájmenem oni, bylo slyšet již mnoho. Pocházejí z Texasu, avšak žijí v Berlíně, kde stáli u zrodu slavného uskupení Janus Collective, které redefinovalo klubovou hudbu. Jejich pohlaví je fluidní, o to zajímavějším se stává to, že pochází z jednoho z nejkonzervativnějších amerických států, kde vyrůstal dlouho separovaně jen v černošské komunitě. 

V jejich posledním albu Power se všechny tyto kontrasty a vnitřní zápasy o svou identitu a místo ve světě silně odrážejí. Na Lunchmeatu jejich show nesla název Endless Power a přesně takový i budila dojem. Lotic si nehráli s pomalým gradujícím nástupem, naopak hned se do první skladby opřeli a ve svém prstenci se zrcadlem se začali hudbě a své roli naprosto odevzdávat. Show měla od začátku až do konce jasný smysl, vše v ní fungovalo jako hodinky. Skvělým osvěžujícím prvkem byl jejich voiceover skoro před každou skladbou, který silnou afroamerickou angličtinou vyprávěl denní příhody, co J'Kerian ještě ve Státech zažívali - většinou se jednalo o negativní zkušenosti z reakcí okolí na jejich osobu. Ale nebyl to lkavý hlas, spíše povznesený nad minulost.

Koncert byl neuvěřitelný i tím, jak dokázali s divákem komunikovat, hodně bezprostředně a autenticky. Skladba Love and Light se v druhé části vystoupení stala zvukem, který jakoby odkrýval na pódiu nějakou mytickou bytost, která se zjeví jen při těchto tónech a za chvíli zmizí. Scéna byla skvěle navržená - prstenec se zrcadlem, ve kterém se Lotic pokřiveně odráželi, pod ním pohovka a před ním dole silný větrák, který Lotic neustále zdola ovíval a umocňoval tak fantaskní zjevení. Velmi podařená byla i světelná stránka, kdy byla světla namířená tak, aby se z prstence odrážela do hvězdy v jejímž středu se Lotic ''vznášel''. Jejich zpěv byl uhrančivý, stejně jako mluvené slovo. Lotic se podle očekávání stali vrcholem večera.

Stejně propracované a pohlcující bylo také vystoupení norského umělce Jon-Erik Boska s projektem Hydropsyche. Zvuk, který pod rukama Bosky vznikal, temně prostupoval prostor a vtahoval diváka do temného pradávného světa, který může být zároveň i současností. Dokázal nejen hudbu umně gradovat, ale také ji v nejlepším prostě přerušit a oživit drsnějším beatem. Jeho balady postupně přecházely ve víc party kousky až skončil u zvuků na hranici poslechovosti. Show měla stejně jako u Lotic specifickou atmosféru, která byla až hmatatelná. Hudba dostávala pak druhý význam díky projekci od Petry Hermannové, která s Boskou dlouhodobě spolupracuje. Na plátně se objevovaly vlastně banální motivy zdeformovaných květin na černém pozadí, které by mohly k takové hudbě působit kýčovitě či komicky, avšak naopak jí dávaly další rozměry, když svou estetikou odkazovaly k renesančnímu šerosvitu, a to i samotným motivem květin. Dále pak navozovaly společně s hudbou atmosféru Trierovy Melancholie a zároveň z nich vyskakovalo i kouzlo animátorské techniky stop motion. Jako by květy co chvíli ožívaly a pak umíraly v deformaci.

Zajímavým byl i íránský umělec Sote s 3D projekcemi Borise Vitázka, které byly náročnější na vnímání, ale s mnoha odkazy na umělcův původ. Na závěr se o super party postaral newyorský Dj LSDXOXO, který působil jako král večera s poker facem. Od začátku skladby postupně gradoval a zrychloval, často narušoval syrovými prvky a také, jak je o něm známé, prokládal popovými odrhovačkami, které se ztrácely a zase objevovaly v jeho skladbách. Až do konce panovala skvělá taneční party.

4.10.2019 | Alžběta Čermáková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout