Zaobírání se životopisnými údaji umělců většinou budí podezření z bulvárnosti, snahy o podbízivost čtenáři. V případě Josefa Bolfa je ale třeba začít základní informací: umělec, narozený v roce 1971, vyrůstal mezi paneláky na pražském Jižním Městě – takových umělců je bezpochyby mnoho, ale u málokterého z nich je to potřeba zdůrazňovat.

Bolf je specifický případ: panelové domy se v celé jeho malířské tvorbě opakovaně navracejí v různých podobách i situacích. Důležitým motivem jsou i v obrazech, které jsou k vidění na výstavě Tušení stínu ve Veletržním paláci. Setkáme se v nich i s dalšími tradičními prvky Bolfova díla: jejich hrdiny jsou povětšinou děti či mladiství, postavy jsou deformovány do podob různých mutantů s prvky zvířecích těl, zůstává i typická černo-růžová barevnost, budící podivně pochmurnou náladu.

Naopak nová je technika obrazů – malíř pracuje s tuší a olejem a velké části obrazů vyškrabává, setkáme se ale i s kolážovými prvky a klasickou malbou, což je příjemným oživením monotónního sledu obrazů. Výrazná kreslířská zručnost u Bolfa už nepřekvapí, přesto je důležitou složkou působivosti obrazů.

Technika rytí do černé tuše navíc skvěle podtrhuje temnou atmosféru obrazů, souzní s nimi – nejedná se tedy o pouhou manýru umělce, hledajícího inovace v opakujícím se díle, ale o konzistentní hledání nejlepšího způsobu vyjádření. Důležitým prvkem vystaveného souboru je také nepřehlednost obrazů, zahlcenost detaily a náměty.

Josef Bolf, Planeta, 2019, Soukromá sbírka © GHMP

Zmiňovaná monotónnost výstavy – většina obrazů si je esteticky i námětově velmi blízká – není na škodu. Spíš umožňuje chápat všechna vystavená díla jako celek vyprávějící jeden příběh. Divák se může sám rozhodnout, před kterými obrazy se zastaví na delší dobu, aby zkoumal všechny jejich skryté detaily; hrdinové příběhu se tak budou lišit v případě různých návštěvníků či opakované návštěvy výstavy.

Jaký příběh tedy lze ve výstavě číst? Bezpochyby se setkáváme se světem vychýleným ze svého běhu – snad v důsledku nějaké katastrofy. Ekologické? Atomové? Nebo snad vlivem vesmírného působení? Lidská těla jsou deformována. Ony nezbytné paneláky se dostávají do nevídaných situací: z některých vyrůstají nebezpečná chapadla, jiné se proměnily ve vesmírná plavidla. Mrazivý dojem pak podtrhne několik obrazů, kde už lidští aktéři v chladné geometrické architektuře chybí úplně…

Zpestřením během procházky výstavou je také architektonická úprava netypického výstavního prostoru Veletržního paláce, kterou připravil Bolfův generační souputník, umělec Tomáš Svoboda. Ten navrhl koridor vlnící se ochozem Veletržního paláce a vytvářející zákoutí, ve kterých jsou obrazy skryty.

Tato zákoutí také vytvořila prostor pro dva Bolfovy krátké filmy. Z nich především Těžká planeta je zajímavým doplňkem obrazů – nejenže je důkazem intenzivně malířského přístupu k ilustraci, zároveň svou vzpomínkovou, snovou narací může být nápovědou ke snovému čtení v obrazech. Co si v nich ale přečtete, je už jen na vás.

Foto: archiv NG

23.9.2019 | jakub.muller Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout