Jak vládnout zemi a jak na jevišti? Hábův král Otakar zábavně kritizuje aktualizace historických her i propagandu

Jak vládnout zemi a jak na jevišti? Hábův král Otakar zábavně kritizuje aktualizace historických her i propagandu95%

Pražské divadlo Komedie uvedlo premiéru hry Sláva a pád krále Otakara; jedná se o první české uvedení hry z roku 1825 od rakouského dramatika Franze Grillparzera, pro které byla hra také prvně přeložena do češtiny.

Historický příběh mocenského boje mezi českým králem Přemyslem Otakarem II. a habsburským vévodou, později římským císařem i českým králem Rudolfem, konstitutivní pro rakouskou identitu, režisér Michal Hába a dramaturgyně Simona Petrů zkrátili na třetinu a pojali spíš jako příběh na téma způsobů vládnutí. Rudolf, v původní Grillparzerově verzi ideální a spravedlivý vládce, je u Háby zástupcem „rafinovaného vládnutí“ prostřednictvím manipulace a propagandy, a tedy protikladem násilnického, na vojenské síle postaveného vládnutí Otakarova.

Obsahová aktualizace u Michala Háby už tradičně neznamená nenápadné aluze na současné dění, pomrkávající po divákovi, ale spíše hlubší paralely, širší tematizování. V tomto smyslu je vrcholně aktuální obraz Rudolfa jako racionálního panovníka, štítícího se mocenských šarvátek a usilujícího o dobro svých poddaných – Rudolf je v představení usvědčen ze stejně nedemokratického vládnutí, jako Otakar s otevřeným násilím, a připomene v mnoha ohledech současnou (apoliticky se tvářící) politickou scénu. Hába se přitom nebojí ani opřít do vlastních řad, zamýšlet se nad vlastním postavením v mocenském soukolí, aby v návaznosti na roli Grillparzerovy hry v Rakousku zdůraznil politickou roli veškerého divadla (i veškerého umění) a v závěrečné písni je nazval propagandou.

Stejně jako obsahová aktualizace je pro představení důležitá i aktualizace formálních divadelních prostředků užívaných v historických dramatech. V úvodu se divák neznalý Hábových postupů může zhrozit, že přišel na klasickou činohru zpracovanou tak, jak je běžné v mnoha českých divadlech, tj. původní text přednesený exaltovaně, s prvky grotesky či pokusy o aktualizaci prostřednictvím sporadicky zařazených sprostých slov a lascivních pohybů. Skutečně všechny tyto herecké prostředky představení vystřídá, aby je zmapovalo. Aktualizace ale také zachází dál. Nahrává jí jednoduchá, ale plně využitá scéna Adrieny Černé, rámující v horní části hudebníky, a v dolní části umožňující bohatou škálu využití. Různorodé využití svícení, kouře a hlavně hudby Jindřicha Čížka dodávají představení zábavnost párty a mrazivost manipulace zahlcením, také ale přesně vykreslují rozdíl mezi Otakarovou chvástavou brutalitou a slavnostní obřadností Rudolfovou. Důležité jsou ale i silné herecké výkony – především Otakarovo absolutní opanování scény ztvárněné Martinem Pechlátem a jako protiklad civilní herectví Ivana Luptáka v roli Rudolfa Habsburského.

Vyvrcholením děje i divadelních experimentů je závěr hry; tarantinovsky krvavá a mystifikační scéna Otakarova šílenství je zábavná a působivá. Následné Otakarovo odpoutání se od textu a drzé posmívání se autorovi není samoúčelným vtipem, nýbrž revoltou, zajímavým dialogem s autorem hry, do kterého se může divák zapojit vlastními úvahami: hra tak divákovi nepodsouvá jeden způsob čtení, vnímání a prožívání, ale nechává naplno běžet každého individuální interpretační aparát, a tak poskytuje výjimečný zážitek.

Názor informuji.cz: 95%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Divadlo Komedie nabízí i další akce

Umělci: ,

Místo konání: Divadlo Komedie

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!