#NováGenerace: Sklu jsem propadla úplně, říká mladá a osobitá designérka Anna Jožová

#NováGenerace: Sklu jsem propadla úplně, říká mladá a osobitá designérka Anna Jožová 

Více o akci...

7čvc - 31led celý den

, Na Příkopě 860/24

Sdílej:Sdílet na FBTweetnoutS  Ohodnoť


Ač jí není ani pětadvacet let, studentka Ateliéru skla pražské Vysoké školy uměleckoprůmyslové o sobě již nyní dává svou prací silně vědět. V oborových kruzích se o ní mluví jako jednom z nejvýraznějších talentů mladé generace sklářských výtvarníků, účastní se prestižních přehlídek soudobého designu a vyhrává i ocenění. Jaká je Anna Jožová a co stojí za jejím úspěchem?

Letos jste se svými vázami Eternity získala na přehlídce umění a designu Prague Design Week ocenění v kategorii Nejlepší produkt/kolekce. Bylo to pro vás překvapení?

Ano, málem mě z toho ,,klepla pepka“, s vázami jsem sice byla spokojená, ale nevěřila jsem, že se mi podaří získat takto prestižní ocenění. Upřímně doufám, že nebude poslední. Co se týče těchto ručně foukaných váz – každá je z části tvořena z recyklovaných střepů různých barev, tvarů a velikostí. Snoubením rozmanitých úlomků a žhavého skla dochází k materiálovému napětí, které se propisuje nejen do výsledných dekorů, ale i jemné plastické povrchové struktury. Jednotlivě jsou kusy zpracované technikou stříbření, která reflektuje odraz diváka a přátelsky ho zahrnuje jako součást dekoru. Celý proces je možné zhlédnout ve videu od talentovaného Kryštofa Nováka.

Mnoho výtvarníků se v posledních letech zabývá ekologií, udržitelností a právě znovuzpracováním již použitých materiálů. Hraje i toto hledisko při vaší práci svou roli?

Ano, ovšem ne roli moralizační. Snažím se ukázat, že i materiál odsouzený k zániku může skýtat vysokou estetickou hodnotu, a povzbudit tím divákovu fantazii.

Vaše vázy s názvem Líza, které jsou zevnitř vylepené skutečnými lízátky, vzbudily také velký ohlas. Co bylo impulsem k jejich vzniku?

Lízátkové vázy jsou humornou reakcí na finančně a hlavně časově náročnou techniku muránského skla (jde o tradiční, výrazně barevnou italskou techniku zvanou millefiori neboli tisíce květů – pozn. red.). Částečnou inspirací mi byl také nespokojený mladší bratr, od kterého jsem pravidelně slýchávala, že naše objekty hýří chladnou krásou a jsou cílené jen pro oči dospělých. Chtěla jsem proto vytvořit něco, co bude lahodit oku všech věkových skupin.

Lízátkové vázy Anny Jožové. Foto: Anna Pleslová

Máte v plánu po svém uchopit další technologické postupy?

Ano, již dříve jsem rozpracovala techniku ledování skla a momentálně pracuji na rozšíření italských způsobů práce se sklem. Skýtají pro mě velký potenciál, hlavně v oblasti barev. Na nově vzniklých vázách Europa, které budu prezentovat na letošním Designbloku, se mi podařilo vytvořit až akvarelové přechody.

Detail jedné z váz nazvaných Europa. Foto: Anna Pleslová

Netíhnete třeba i k jiným výtvarným oborům, jako je kresba, malba nebo socha?

A jak! Již od raného dětství jsem vyrůstala v umělecké rodině, rodiče jsou restaurátoři. Vůně olejových barev, včelího vosku a sem tam i nějakých těch rozpouštědel… To vše mi bylo vstupenkou do tohoto odvětví. Kresbě a soše se pravidelně věnuji a jsem přesvědčena, že zvládnutí těchto technik je dobrým základem pro úspěšné sklářské i jiné designové projekty.

Krátce jste studovala design keramiky v Ústí nad Labem. Máte k tomuto materiálu stále blízko?

Tento obor jsem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně studovala opravdu jen krátce, způsob vedení ateliéru Antonínem Tomáškem mi nevyhovoval. Proto jsem po nějaké době ztratila chuť s tímto materiálem dále pracovat. Konzultace s profesorem Ronym Pleslem z pražské UMPRUM mě pozvedla na duchu a vzbudila ve mně zájem o práci se sklem. V současnosti se ke keramice a porcelánu opět vracím, důkazem je trofej pro soutěž v parkurovém skákání Global Champions Prague Playoffs 2018, která představuje hravou kombinaci těchto dvou materiálů.

Trofeje pro Global Champions Prague Playoffs 2018. Foto: Anna Pleslová

Vaše díla jsou často velmi vtipná, občas sklouznou až k ironii či sarkasmu. Odlišujete se svým humorem od spolužáků na pražské UMPRUM?

Těší mě, že shledáváte mé projekty humorné. Mezi spolužáky mám spoustu blízkých přátel, avšak smyslem pro vtip se často lišíme. Je zábavné, jak se každý ateliér na UMPRUM odlišuje mentalitou studentů. Každá místnost si zkrátka žije vlastním životem, a to si upřímně užívám. Mými největšími kumpány jsou bezpochyby ilustrátor Petr Polák, který hbitě sype z mošničky vtipy jeden za druhým, a grafický designér Filip Kopecký, který svým černým humorem pravidelně kontaminuje školní chodby. To však neznamená, že ateliérové výzvy a zadání pojímám jen v tomto směru. Vážnost a pokora je ve skle důležitá, jedině tak totiž docílíte dobrého výsledku.

Vázy s výmluvným názvem Koketky. Foto: Matěj Kos

Ve vašem medailonku v internetových galeriích můžeme nalézt větu: Vítám harmonii mezi designem a volným pojetím objektu. Nakolik promítáte osobní pocity a zážitky i do zakázek pro konkrétní klienty?

V tomto směru se snažím předat klientovi maximum. Pokud se jedná o objekty z mých kolekcí, vždy se snažím si se zákazníkem sjednat schůzku a přátelsky si popovídat o objektu osobně, stává se tak pro něj čitelnější a snadněji mu „přiroste k srdci“. Bývám proto velice otevřená a nebojím se zabruslit i do osobních prožitků či jiných intimních prekérností, které mě při projektu inspirovaly. Zakázková výroba bývá většinou na předem stanovené téma, projekty tohoto typu proto stavím především na obecných konceptech či na individuálním přání klienta.

Stanovila jste si naopak nějaké hranice při volné tvorbě? Myslíte například už od prvotního záblesku nového nápadu i na jeho výrobu a technickou proveditelnost?

Jistě, ve skle musíte být vždy o pár kroků napřed, tvořím především na huti a může se stát, že pokud nejste řádně připraveni, během hutního zpracování zjistíte, že proces v určitém bodě ,,padá“ a vám zbude jen děravá kapsa a oči pro pláč. Proto je důležité každý postup konzultovat, vyzkoušet možnosti a řešit vše s předstihem. Sama bych se neobešla bez týmu schopných lidí, kteří se mnou spolupracují, celý proces je proto hodně o komunikaci a přípravách.

Fotografie z procesu výroby děl Anny Jožové ve sklárně Rückl. Foto: Michael Tomeš

Momentálně jste na stáži na Novém Zélandu. Proč jste se rozhodla vydat právě tam?

Byla to pro mne zajímavá možnost úniku z ruchu velkoměsta a z chladu dlažebních kostek. V poslední době jsem pociťovala, že by má tvorba mohla začít postrádat svěžest, byla jsem zkrátka přepracovaná. Stáž jsem tedy volila spíše na základě příjemné lokality a možnosti zlepšit si angličtinu. Později se ukázalo, že Otago Polytechnic v Dunedinu byla dobrá volba, vedení mi vychází vstříc. Já mám tak jedinečnou možnost seznámit se nejen s novou širokou škálou materiálů, ale i s novými impulsy. Paradoxně mě zde zatím asi nejvíce ovlivnila jedna ze spoluprací s outdoorovým designérem jménem Harry Wager. Momentálně pracujeme na stolní lampě pro jednu začínající českou společnost. Jeho netradiční způsob navrhování mě vtáhl do odlišného pracovního procesu než ten, na který jsem zvyklá z UMPRUM. Toto jsou přesně ty momenty, které vám rozšiřují obzory.

Už jste narazila na nějaké výrazné rozdíly v pojímání práce se sklem? Dá se vůbec srovnat sklářství a sklářské výtvarnictví u nás a na Novém Zélandu?

Ano, rozdíly jsou patrné. Chtěla jsem zde završit jeden z rozplánovaných projektů, avšak četností a kvalitou skláren jsem byla zklamána. Podařilo se mi vyhledat pouze dvě funkční, a to s dosti omezeným vybavením. Snažím se s nimi však být v kontaktu, a kdo ví, možná z toho v budoucnu vznikne spolupráce, která obohatí tento malebný krajíc světa o nové techniky a přístupy. Opět se mi potvrdilo, že české sklářství je špičkové a jeho tradice hýbe světem. Byla jsem mile překvapena, že i zde na Novém Zélandu lze narazit na dovezené zboží z České republiky, a to převážně na moderní osvětlení.

Cesty a cestování obecně – jsou pro vás spíše nutným zlem, nebo naopak vítanou inspirací?

Pro mne jsou cesty vyloženě nutností a nezáleží příliš na tom, kam zrovna cestuji. Cesta osobákem na Šumavu může být stejně vzrušující jako let na samotný cíp světa. Nové prostředí a čerstvé podněty k přemýšlení mi ,,dobíjejí baterky“. Doufám proto, že po návratu ze stáže budu fungovat jako výkonná powerbanka a hýřit novými nápady a plány. Cestování mě zavedlo i ke sklu. Krátce po dokončení Střední umělecké školy Václava Hollara se zaměřením na keramiku jsem se vydala do Barcelony. Místní barvitá architektura mě přesvědčila, jak skvěle vypadá kombinace právě keramiky a skla. Přihlásila jsem se do Ateliéru skla na UMPRUM, následně jsem pod vedením Ronyho Plesla propadla sklu úplně.

Dílo Hangover neboli Kocovina. Foto: Anna Pleslová

Přináší vám studium na UMPRUM více než „jen“ zázemí a jméno prestižní instituce?

UMPRUM je škola plná zajímavých možností s bohatou historií a inspirativním prostředím. Nejvíce oceňuji prostor, který je přátelský k tvorbě vlastních projektů a přípravě na budoucí povolání. Chvíli mi však trvalo, než jsem si uvědomila, že si cestu musím vydláždit sama. Studiem je jednoduché proplout, budoucí uplatnění si musíte zasloužit. Dokud jste studentem, máte jedinečnou možnost zorientovat se, navštěvovat zajímavé přednášky, získat pomoc a kontakty… V tomto směru oceňuji přístup vedení našeho ateliéru, který klade důraz na naši sebeprezentaci a podporuje nás i v našich individuálních projektech.

Pokud byste měla vést vlastní ateliér, na jaké věci byste kladla důraz? Je něco, co byste svým studentům chtěla určitě předat?

Oblažovat si duši ve společnosti mladých studentů, poskytovat jim zdravou infuzi informací a zároveň pomáhat budovat jejich cestu je jeden z mých životních snů, se kterými občas koketuji. Na co bych jednoznačně kladla důraz, a co momentálně i na naší škole chybí, je zvládání základních řemeslných technik, jako je kresba, uvědomění si perspektivy a modelování. Často pozoruji, že studenti, kteří mají v tomto směru předstih, jsou úspěšnější než ti, kteří tyto schopnosti postrádají. Myslím, že opět nastal čas zvednout se od počítače, narovnat si záda a s jistotou renesančního mistra klouzat tužkou po papíře. Tento způsob dle mého názoru stále dává větší rozsah autorově fantazii.

Existuje nějaký sen, který byste si chtěla v nejbližší budoucnosti splnit?

Ráda bych se přestěhovala na Letnou, našla si pozorného přítele a pořídila papouška.

Eternity. Foto: Anna Pleslová

Práce Anny Jožové si do 22. září můžete prohlédnout v Pavilonu skla v Klatovech v rámci výstavy Sklo nebo život!. Její díla také do konce ledna příštího roku naleznete v pasáži České národní banky v Praze na výstavě Pop-Up No. 1.

Portrét Anny Jožové. Foto: Michael Tomeš 

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

(1 hodnocení) A co tvé hodnocení?