Od uvedení hitu Take Me to Church uběhlo šest let. Nelze se tedy divit, že čeští fanoušci netrpělivě čekali na chvíli, kdy jej irský hudebník Hozier přijede zazpívat i do naší krásné republiky. Když byl konečně oznámen srpnový koncert, po vstupenkách se zaprášilo.

Jako support si Hozier přivezl svého krajana, mladého písničkáře Davida Keenana. Ačkoliv je David Keenan označován jako objev irské hudební scény, na české publikum nestačil. Atmosféra během písní připomínala spíše diskusní kroužek. Člověk se kolikrát musel velmi soustředit, aby věnoval plnou pozornost spíše talentu na pódiu něž štěbetajícím skupinkám okolo. Bohužel šepot se prostorem nesl v průběhu většiny písní, což byla škoda, protože jeho projev byl obdivuhodný.

Jeden obyčejný kluk s kytarou, svým jménem napsaným fosforově zelenou lepící páskou na futrálu od kytary a charisma podobající se slavnějšímu kolegovi si svou půl hodinku slávy užíval každým douškem. Publikum jej sice po každé písni odměnilo milým potleskem, náročnější tóny si pak vysloužily zapískání či nějaký ten jásot – hlubší emoce však do davu dostat nezvládl.

Chvíle, na kterou jsme všichni čekali

To se samozřejmě změnilo okamžitě po příchodu prvního člena početné kapely hvězdy večera. Fakt, že koncert Hoziera v Česku byl pro mnohé splněným přáním, dokazuje dojetí, které zasáhlo několik jedinců stojících v mém okolí. Slečna přede mnou jej přivítala se slzami (snad radosti) v očích a papírovým kapesníkem si je utírala ještě další tři písničky.  

Procítěný přednes, výrazné melodie, talentovaní hudebníci a příjemná atmosféra – dlouho jsem nezažila takhle pohodový koncert. Forum Karlín je tak akorát, co se velikosti týče. Ať stojíte v prvních řadách, nebo si vystoupení užíváte zezadu, nejste o nic ochuzeni. Zvuk je skvělý, na pódium vidíte, nikdo se na vás nemačká a vy se tak můžete nechat unést chytlavými melodiemi Hozierových písní. A to se přesně stalo. Nechala jsem se unést, až jsem si na chvilku připadala, že všichni stojíme ve velkém obýváku a náš kámoš Andres nám přišel zazpívat. Ano, bylo to intimní.

Poezie jeho tvorby by asi nejlíp vynikla v místnosti s kapacitou 200 osob, ale přesto se mu společně se sedmičlenným souborem podařilo vytvořit vskutku nevšední zážitek. 

V hodinu a půl dlouhém setu kombinoval prvky blues, rocku, folku – přesně tak, jak to umí, přesně tak, jak to máme rádi; střídal nové i známé písně a vše to do sebe tak krásně zapadalo. Hozierův projev byl klidný a energický zároveň, a přesně takové bylo i publikum. Interagovalo tam, kde se to od něj žádalo, mlčelo tam, kde to bylo potřeba. Tohle nebyl koncert, kdy ze sebe vymlátite duši v kotli a vykřičíte si hlasivky. Byl to opak. Klidné, melancholické pohupování čas od času rozbily tóny populárních písní, jako je například Someone New, Work Song nebo samozřejmě finální Take Me To Church (bez té by to samozřejmě nebylo ono), kdy se publikum trochu více odvázalo. 

Slavnější, starší, ohranější písníčky jako by dav probudily z nějaké otupělosti. Všechno to ale fungovalo a vytvořilo jedinečnou, více než příjemnou atmosféru. Hozier nás vzal do kostela, usadil nás a svým poetickým, silným a emociálním setem nás doslova přikoval k podlaze. Teď můžeme jen doufat, že i on sám si českou premiéru užil, a brzy k nám opět zavítá.

Foto: Island Records

28.8.2019 | Katka Čajanková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout