Nový film nerozlučné dvojky Hřebejk & Jarchovský bude pro mnohé překvapením. Především pro ty, kteří jako já už byli jejich laskavými komediemi o laskavých lidech a jejich nelaskavých osudech zcela umrtveni a unuděni a nostalgických výletů do minulosti (a v posledním případě i současnosti) malého českého člověka měli plné zuby. Mnozí recenzenti se shodli, že Kawasakiho růže je nejlepším Hřebejkovým filmem od Pupenda ,a s tím se dá snadno souhlasit, především je to však v mnohém úplně jiný a místy docela nelaskavý a nehřebejkovský film. A o to je lepší.

Příběh sám o sobě sice asi není nijak originální v českém prostředí, ale nabízí živnou půdu pro silné emoce. Profesor Pavel Josek je uznávaným odborníkem ve svém oboru, zasloužilý disident a hlava šťastné rodiny. Jediný, kdo do ní tak úplně nezapadá, je jeho zeť Luděk. Ten se svou méněcennou pozicí nelehko vyrovnává a teď se navíc jako zvukař musí účastnit natáčení dokumentu o profesoru Joskovi, který má zanedlouho získat významnou státní cenu. Luděk s nelibostí sleduje všestranné projevy obdivu a uznání vůči nenáviděnému tchánovi a komplexy si léčí nevěrou, když se mu zcela náhle a nečekaně naskytne příležitost kladného hrdinu zkompromitovat – příležitost v podobě kompletního svazku, který na Joska vedla STB. Co následuje, není nijak překvapivé – závratných pár chvil pomsty a pocitu nadvlády vykoupených rozvratem dosud harmonických rodinných vztahů a otevírání starých ran. Na scénu se dostává sochař Bořek, obět Joskova morálního zaváhaní pod tíhou minulého režimu, jakoby ve všem jeho opak – zanedbaný a svobodomyslný bohém žijící ve švédském exilu a bez rodiny… jak už bývá u Hřebejka zvykem, rodinné katarze se odehrávají především u rodinného stolu a některé z nich jsou skutečně mistrovský natočené. Jiné jsou sice trochu samoúčelné – jako třeba rozhovor profesora s vnučkou na téma viny, odpuštění a „vnitřního vězení“, ale i tak Vám při nich možná bude běhat mráz po zádech. Snaha začlenit příliš mnoho postav a motivů je ostatně největší slabinou filmu, paradoxně vzhledem k tomu, že jeho největší předností je precizní úspornost. Škoda, že se jí Hřebejk nedržel vždy zcela důsledně.

Film se v zásadě odehrává na několika málo místech a během docela krátkého časového úseku, navíc motiv „filmu ve filmu“ poskytuje možnost obejít se zcela bez retrospektiv – vše důležité o minulost je řečené v současnosti během natáčení zmiňovaného dokumentu. A je řečeno opravdu vše, žádné mnohovrstevnaté odkrývání pointy nečekejte – ta je jasná od začátku. Ale právě tahle přímočarost je další velikou předností – jednoduché, ale přesto závažné pravdy o vině, odpuštění, tíze rozhodování o životech jiných, vyrovnání se s vlastní minulostí i s vlastní nedokonalostí jsou řečeny zcela bez obalu a o to působivěji.

A v neposlední řadě film nabízí skvělé herecké výkony. Na prvním místě je potřeba zmínit Martina Hubu v roli Joska a hned za ním Danielu Kolářovou v roli jeho manželky – zde není co dodat, doslova herecký koncert. Lenka Vlasáková jako Lucie nezůstává v jejich stínu, škoda jen, že Milan Mikulčík není Hubovi rovnocenným protihráčem.

I přes těch pár výše zmíněných nedostatků ( ke kterým by bylo možné přidat ještě poněkud klišovité vyústění celého příběhu) je Kawasakiho růže ve své úspornosti a působivosti na malém a předvídatelném poli české kinematografie neobvyklým úkazem. A musím se přiznat, že Hřebejk s Jarchovským byli poslední, od koho bych takový vybroušený skvost čekala. Jste-li na tom podobně, vyražte do kina a budete velice příjemně překvapeni.

21.1.2010 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout