Ostravskou stálici mezi evropskými festivaly zahájily již tradičně létající konfety a její ředitelka Zlata Holušová okolo půl šesté odpoledne. Oficiální start zpestřil povedeným vystoupením Yemi A.D. a scénu ovládla kapela Buty. Klasiky, včetně skladby Nad stádem koní, zatím zněly jen pro menší stádo či tlupu příznivců rozesetých před hlavním pódiem. Zajímavý program servírovala druhá největší stage, kde se před sedmou ukázala formace Small Island Big Song. Ta ve svém názvu, stejně jako v písních, ukrývala poselství o tom, jak velkých věcí je i malé společenství schopné. Hudba spojených národů ovládajících austronéský jazyk vyprávěla o tamních lidech a jejich poutech k přírodě v rytmu Havaje, Tahiti, Filipín a dalších. Leckdo propadl exotickému tanci.

V tentýž čas na scéně Drive představovala svou novou desku kapela Red Baraat. Funky z Brooklynu sázelo na mix amerického zvuku, ve kterém nechyběl jazz nebo třeba hip hop. Díky zakladateli Sunnymu Jainovi je ale znát i zřetelný vliv Indie. Skupina sázela na odlehčené představení, které mělo energii a velký suzafon. A kde je suzafon, je většinou vyhráno. Pro milovníky elektronické hudby se stala povinnou zastávkou ArcelorMittal stage, kde převedl své umění Richie Hawtin Close. Techno-intelektuál kvůli kterému údajně tančí i roboti předvedl solidní výkon nijak nevybočujícící ze standardu. To své, i když menší, publikum si našel.

První velkou hvězdou večera byla dánská zpěvačka Mø, která se do Ostravy vrátila po několika letech, a tudíž byla tak trochu sázkou na jistotu. Seveřanka během hodinového setu naplnila význam jednoho ze svých nejslavnějších textů a ukázala, že se na ni mohou diváci spolehnout. Na scéně skákala jako čertík z krabičky, komunikovala s lidmi a očividně si přízeň davů užívala. Ukázala se nejen jako výborná vokalistka, ale také coby typický festivalový "produkt", po kterém sahá každý dobrý organizátor velké hudební akce. Interpret, který dokonale ovládá svůj hlas, na pódiu se baví a nepřetvařuje a výborně si rozumí se svými fanoušky. 

Ač žánrově lehce rozdílná, přesně stejné parametry naplňovala formace Florence + The Machine, hlavní headliner středečního dne. Znovu je sice potřeba připomenout, že návštěva měla daleko k zaplněné louce, ale Florence Welch využívala volná místa a na pomyslné trávě bosky hopkala k těm svým. S podporou precizní práce své kapely i vokalistů hřměla svým mohutným hlasem, aby následně svou běžnou a barevně vyšší řečí vyzývala diváky k lásce a porozumění. Britská zpěvačka nezapomněla připomenout dekádu od první desky Lungs a u skladby Dog Days Are Over vyzývala k sabotáži mobilních telefonů – a to dvojím způsobem. Nejdřív si po anglicku zachovala dekórum, a následně svou prosbu zopakovala pro Čechy známější formou. Modří už určitě vědí.

Vystoupení obou talentovaných dam znovu připomnělo klíčový prvek jakékoliv festivalové show. A to sice umění se bavit - a s kým jiným než s vlastním publikem. Zatímco Mø si ve většině času vystačila s tancem a křepčením, Florence Welch často scházela do pitu k divákům a s čelem přitisknutým na ta jejich komunikovala i intimnějším, nikoliv však hranice překračujícím způsobem. Splynutí hudebních duší tehdy nevěřil jen málokdo.

Ve čtvrtek na Colours zavítají další velká jména. Asi největším lákadlem je britský „kazatel“ Rag'n'Bone Man, ale na své si přijdou také příznivci kapely Kryštof. Zajímavou alternativou by mohl být také islandský hudebník Ólafur Arnalds. Vše podstatné najdete v našem reportu a na sociálních sítích.

Foto: Barbora Bittnerová