#NováGenerace: Nebaví mě mít jeden konkrétní styl nebo o něm vůbec přemýšlet, říká ilustrátorka Anna Niklová

#NováGenerace: Nebaví mě mít jeden konkrétní styl nebo o něm vůbec přemýšlet, říká ilustrátorka Anna Niklová 

Příjmení Niklová vám není povědomé náhodou. V rodině má hned tři slavné výtvarníky; čtyřiadvacetiletá ilustrátorka se ale vydala zcela odlišnou cestou. Před rokem upoutala pasažéry v pražském metru kresbami ponožek v otevřených botách. Nejčastěji tvoří osobité, minimalistické portréty žen. S Aničkou jsme si promluvily o příbuzenstvu, životě v New Yorku i mystice ženství.

S mladou ilustrátorkou Annou Niklovou, která je posledních devět let usazená v New Yorku, jsme se setkaly v předvánoční Praze. Do Čech se o půl roku později znovu vrací, aby v mělnické galerii 18. července uvedla svou samostatnou výstavu grafik vytištěných japonskou technologií Risografu. Možnost si je prohlédnout budete mít do 22. září.

Talentovaná výtvarnice pochází ze silně uměleckého zázemí. Její babičkou byla proslulá designérka hraček Libuše Niklová, která tvořila ikonická harmoniková zvířátka pod značkou Fatra. Výtvarné vlohy zdědila také po dědečkovi, malíři Františku Niklovi, i svém otci, všestranném umělci Petru Niklovi.

Už během školních let v Americe se účastnila několika skupinových výstav. Aktuálně je na volné noze a kromě ilustrace se věnuje i ručně malovaným monogramům na zavazadla. V rodné zemi spolupracovala mimo jiné s kapelou I Love You Honey Bunny, pro níž vytvořila vizuál, svými díly přispěla také do dvou dětských knížek. Upozornila na sebe i kresbami pro projekt PrahART.

Anna Niklová, Suns. Foto: archiv autorky

Vaší babičkou je známá designérka hraček. Vnímala jste v dětství, že máte takto slavného předka?

Moc ne. Uvědomila jsem si to až na výstavě v Praze, kterou uspořádal můj táta (výtvarník Petr Nikl – pozn. red.). Vystavoval na ní svoje práce spojené s díly babičky, která zde také byla k vidění. Vždycky jsem věděla, že navrhuje hračky, některé jsem i znala, ale až tehdy jsem si uvědomila, jak moc byla úspěšná.

Pak jsem zažila obří moment, když jsem studovala v New Yorku na Fashion Institute of Technology. Je totiž jednou z mála vysokých škol, která zavedla bakalářský obor design hraček. Ve školní knihovně jsem narazila na knížku o babiččině tvorbě, která byla vydána v rámci oné pražské výstavy. Najednou se mi to všechno propojilo.

Designérka Libuše Niklová se svým ikonickým dílem – harmonikovou kočkou. Foto: archiv firmy Fatra

Váš dědeček byl pro změnu malíř…

Že je umělec, jsem u něj vnímala víc než u babičky. Pamatuju si na jeho obrazy, které měl všude pověšené, a matně i na ateliér. Nevídala jsem ho ale moc často, protože žil ve Zlíně a my v Praze.

Umělecká linie v rodině pak pokračovala vaším tatínkem. Maminka je také z oboru?

Mamka není umělkyně, ale pracuje v arts managementu. Měla jsem to štěstí, že jsem odmalička chodila s rodiči do muzeí a galerií. Čím se zabývá táta, to jsem intenzivně vnímala, protože pracuje de facto pořád. Nešlo to přehlídnout. (smích)

A váš mladší bratr?

Ten studuje film na Purchase College kousek nad New Yorkem a vytváří krátké filmy.

Anna Niklová, Deep Sea Middle. Foto: archiv autorky

Měla jste v dětství postoj „až budu velká, budu jako táta“?

Částečně taky, asi spíš podvědomě.

Přivedl vás k umění, nebo jste si šla vlastní cestou?

Rozhodně na mě měl vliv, už jako malou mě přihlásil do výtvarky. Nakonec jsem ale šla na gympl. Po čtyřech letech jsme se přestěhovali do New Yorku, kde mamka získala práci ve zdejším Českém centru. Tehdy jsem začala chodit na uměleckou střední školu, která mě ovlivnila asi nejvíc. Najednou jsem měla šanci se uměním zabývat každý den a začala jsem přemýšlet o tom, že bych se tím mohla v budoucnu živit.

Kdy se vám z tvorby „vyfiltrovala“ ilustrace, kterou se aktuálně nejvíc zabýváte?

Už na škole. Tím, že jsem více tíhla k počítačové kresbě než malbě, z toho částečně taky vzešla ilustrace. Zvolila jsem si ji jako obor na střední škole a následně i na vysoké.

Vždycky mě bavilo kreslit něco, co navazuje na již existující myšlenku nebo text. Ráda dostávám zadání a následně daný problém řeším. Je to pro mě challenge, jak k tématu přistoupím. Baví mě ale dělat věci i z vlastního popudu a dokážu si ono zadání dát sama. Být jen volný umělec je pro mě přesto moc otevřený a vlastně mě to spíš děsí.

Anna Niklová, Eyebrows. Foto: archiv autorky

Kdy nastal rozhodující moment, že se tím budete živit?

Nikdy mě nebavilo nic jiného, a tak jsem nepřemýšlela nad jinou možností. V budoucnu se možná ukáže, že to bylo špatné rozhodnutí, ale prozatím to tak nějak vyplynulo.

Měla jste tedy nějakou alternativu?

Moc ne. V poslední době mě ale hodně baví typografie, kterou teď mám jako vedlejší práci. Chtěla bych se taky více naučit grafický design, ráda totiž pracuju na počítači a mám ráda pořádek. Kreslení bych ale nikdy nechtěla opustit.

Jak vaši rodiče reagovali, když jste jim pověděla o svých uměleckých záměrech?

Jelikož jsou oba sami z oboru, tak tomu vždy naprosto rozuměli. Nikdy jsem doma nezažila, že by mi řekli „to tě neuživí“. Podporovali mě v chození na výtvarku a následně ve studiu umělecké školy.

Přestěhování do New Yorku pro mě však představovalo obrovskou životní změnu, která mi přepnula myšlení – od té doby už neplánuju nic, protože vůbec nevím, co se může stát. Beru to tak, jak to přichází. Když se mi povede nějaký projekt, zakousnu se do něj, když to nevyjde, najdu si něco jiného.

Anna se svým otcem, známým umělcem Petrem Niklem, na Zlín Film Festivalu před dvěma lety. Foto archiv autorky

Narazila jste na předsudky o možné protekci, protože jste dcera Petra Nikla?

V New Yorku je tolik umělců, že se to ztratí. V Čechách to lidé vědí, ale spíš mi to pomohlo, než uškodilo.

Dává vám táta zpětnou vazbu na vaše práce?

Říká, že se mu líbí, tak doufám, že nekecá. (smích)

Už vám něco zkritizoval?

Taky, ale takovou zdravou kritikou. Když mám konkrétní problém, tak si za ním pro radu zajdu i ráda. Dát mu ale dílo k posouzení celé, to radši nedělám.

Anna Niklová, Losers of the Longest Hair Contest. Foto: archiv autorky

Jak moc bylo těžké si v New Yorku zvyknout? Bylo vám přeci jen už patnáct let…

Před stěhováním jsem v New Yorku byla pouze jednou v jedenácti letech. Hrozně se mi tam líbilo a psala jsem o městě asi dva měsíce blog. Tehdy pro mě byla naprosto surreální představa, že se tam za čtyři roky přestěhujeme.

Trvalo mi několik let, než jsem si zvykla na zdejší kulturu a lidi, ale nikdy jsem se tu necítila nevítaná. Na rozdíl od českých se mi na americké škole líbilo, jak studenti z nejrůznějších částí světa nemají ostych se sebeprezentací. Naučila mě lépe formulovat svůj názor.

Neměla jste problém s jazykem?

Ani moc ne. Myslím, že Češi umějí výborně anglicky, je tu skvělá výuka. Těžší to měl můj brácha, bylo mu deset a anglicky neuměl vůbec. Teď ale mluví líp než já, úplně bez akcentu.

Když jste zmínila otevřenost ve sdělování názorů, nerozhodila vás kritika ze strany kantorů?

Američani jsou ve vyjadřování kritiky jemnější než Češi, někdy až moc. Na druhou stranu studuje na amerických školách podstatně větší množství lidí, učitelé proto nemají tolik času na jednotlivé studenty. Navíc rozdíl mezi soukromými a státními školami je propastný.

Bylo pro vás po absolvování střední umělecké školy studium na univerzitě přínosné?

Rozhodně. Chodila jsem na módní školu, což ovlivnilo náměty mých prací. Měla jsem i hodiny takzvané módní ilustrace, což je velmi úzké odvětví ilustrace používané v módních časopisech. Kromě ní mě baví i obdobná editoriální ilustrace – díla, která noviny a časopisy v západních zemích, třeba New Yorker, používají místo téměř poloviny fotografií. U nás to tak velkou tradici nemá.

Už vás někdo oslovil se zakázkou do novin nebo časopisu?

Asi dvakrát, bohužel to ani jednou nevyšlo. Člověk musí rychle zareagovat, někdy i během minuty, protože to nabízejí více lidem.

Anna Niklová, More Women. Foto: archiv autorky

Nejraději prý kreslíte lidi, kteří vás zaujmou na ulici. Převážně jde o mladé dívky. Představují pro vás ženy oproti mužům větší variabilitu v motivech?

Myslím, že to není ten důvod. Nedávno jsem při vyplňování přihlášky na magisterské studium musela více popřemýšlet o tom, co vlastně dělám. Jestli to je kvůli něčemu, tak asi proto, že jsem sama holka. Možná do postav projektuju sebe.

Obecně mě zajímají spíše ženské vlastnosti a mystérie, jejich snaha být sebevědomá a zároveň tím něco skrývat. Věci často zbytečně zamotáváme, chlapi na rozdíl od nás řeší problémy přímočařeji. Během kreslení o tom sice vůbec nepřemýšlím, ale ve výsledku mám ze svých prací takový pocit.

Neláká vás zkusit i jiné náměty?

Poslední rok a půl jsem zkoušela nový věci, zatím jsem je ale moc neposílala do světa. K ženám se ale budu vracet asi vždycky. Nedávno jsem dělala ilustrace mořských organismů do knížky, které jsou svým tajemnem, ladností a lehkostí svým způsobem ženským charakterům podobné.

Loni jsem také ilustrovala dvě české dětské knížky z nakladatelství Meander – Kryštofe, hoď mi žlutou! a Ester z edice manamana. Hrozně mě baví dostat zakázku na něco zcela jiného, než co běžně dělám, kde si námět musím spojit sama se sebou a svou tvorbou.

Jak moc těžké bylo sladit své představy s autory knížek?

V obou případech jsem dostala hodně volnou ruku, s vizualitou jsem mohla přijít naprosto sama. Jsem moc vděčná, že jsem měla takovou svobodu a že se ilustrace spisovatelům líbily.

Kryštofe, hoď mi žlutou! a Ester – obaly dvou knížek, k nimž Anna Niklová vytvořila ilustrace. Foto: archiv autorky

Vaše práce jsou barevně docela umírněné, většinou používáte černobílé kontury s jednolitým pastelovým pozadím nebo prvkem. Ruší vás přílišná barevnost na obrazech?

Částečně ano. Slučovat barvy je pro mě strašně těžký, mám raději jednoduchost, jednu až dvě silné barvy. Teprve v poslední době začínám experimentovat a používám jich víc. Nebaví mě však mít jeden konkrétní styl nebo o něm vůbec přemýšlet. Chci dělat, co se mi zrovna líbí, a když v tom někdo nějaký styl uvidí, je to asi dobře, ale nedokážu si říct „tak, a teď to udělám v tomhle stylu“.

Série portrétů s názvem EyebrowQueens vytvořených sítotiskem ale třeba evokuje pop-art…

Před zhruba třemi lety mě sítotisk začal hrozně bavit, donutil mě víc experimentovat s barvami a zjednodušovat kresby. Pomalu jsem redukovala své práce na míň a míň linek. Pop-artem jsem se ale určitě inspirovala, například když jsem použila na portrét tří žen různou barevnost.

Máte nejoblíbenějšího umělce?

Oslovuje mě třeba sochařka Louise Bourgeois, která dělá naprosto odlišné věci ode mě. Nevím proč, ale radši mám ženy-umělkyně. Nedělám to naschvál. (smích) Silně feministický pudy nemám, možná spíš v podvědomí.

Před rokem jste se objevila v projektu PrahART s ilustracemi ponožek v botách v pražském metru…

Dostala jsem nabídku od ilustrátorky Elišky Podzimkové, která celý projekt rozjela a vytvořila pro něj první obrázek. Zadání bylo, aby šlo o něco spojeného s Prahou. Byla to dosud jediná velká věc, kterou jsem tu dělala. Tehdy jsem shodou okolností pracovala na své vlastní knížce o ponožkách v botách, do nichž ponožky nepatří. Ráda bych ji vydala v Americe. Chtěla jsem tentokrát zkusit něco jiného než obličeje.

Teď je otázka, zda by takový vtip Newyorčané pochopili.

Naopak, v New Yorku je v posledních letech obří móda nosit výstřední ponožky v botách na podpatku nebo v pantoflích. Myslím, že tahle vlna v Americe začala jiným způsobem než u nás, tam to bylo cool od začátku. Pomalu se to přenáší i sem.

Ponožky v botách – dílo Anny Niklové pro projekt PrahART, které mohli loni spatřit cestující v pražském metru. Foto: archiv autorky

Cítíte se teď více doma v New Yorku, nebo v Praze?

Na obou místech stejně. Dlouho mě to víc táhlo do Prahy, ale i New York mi už přirostl k srdci. Užívám si luxus toho, být tři čtvrtiny roku v New Yorku a zbytek tady. Ačkoli mám New York strašně ráda, je to tam na mě dost rychlý, mentalita zdejších lidí je pořád pracovat a přežít, zatímco v Praze je to pro mě pohoda. Kdybych tady žila, asi by to takový odpočinek nebyl. Myslím ale, že kdybych byla v New Yorku nepřetržitě, strašně by mě to vyčerpávalo.

Jak moc těžké je tu v dnešní době prorazit?

Stejně jako všude jinde jsou asi nejzásadnější kontakty. Konkrétně v New Yorku se spolupráce domlouvá často přes agenty, kteří dohazují umělcům práci. Poslední dobou jsou důležitá také sociální média.

Plánujete se v Americe usadit natrvalo?

Rozhodla jsem se teď pokračovat ve studiu, hlásila jsem se na školy i v New Yorku i v Evropě, a nakonec půjdu na dva roky do Londýna, tak budu tak akorát na půl cesty.

Foto: archiv Anny Niklové

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

Rozhovory

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!