Román Byla prý docela hezká (On la trouvait plutôt jolie, 2017) francouzského romanopisce Michela Bussiho (n. 1965) pojednává o sérii vražd současných i bývalých zaměstnanců společnosti Vogelzug, která pomáhá nelegálním uprchlíkům v nouzi. Na svědomí je má neznámá exotická kráska, jež mužům těsně před smrtí odebere krev. Vyšetřování komplikovaného případu se zhostí zkušený komisař Petar Velika a mladý poručík Julo Flores.

Zatímco nevěrníci umírají v hotelových pokojích, Leily Maalová, přistěhovalkyně a matka tří dětí, se snaží zajistit důstojný život sobě i své rodině v jihofrancouzské Marseille. Nikoho v jejím okolí by přitom nenapadlo, že půvabná Leily skrývá temné tajemství, které je ve skutečnosti motivem zmíněných vražd. Během čtyř dnů a tří nocí se tak rodině Maalových naprosto změní život.

Mozaika charakterů

Bussiho román z roku 2017 lze označit za jakousi mozaiku postav, neboť právě rozličnost charakterů je patrně největší předností díla. V textu se setkáme s nejrůznějšími typy literárních postav, ať už jsou to klasičtí, až idealističtí hrdinové – jež reprezentuje mladý poručík Flores – či obyčejní a veskrze průměrní muži, svedeni na scestí svůdnou vražedkyní, nebo naopak antihrdinové typu Petara Veliky, ostříleného policisty s neomylnými instinkty a vskutku ostrým jazykem, či skuteční antagonisté hodni opovržení, kteří bezostyšně profitují ze zoufalství prchajících migrantů.

Nic však není černobílé a role postav se mohou měnit. Ti, kdo ještě včera (tj. v úvodních kapitolách) byli hrdiny, jsou dnes přistiženi při zrůdnostech, zatímco zdánlivě bezcitní vrazi jsou polidštěni v momentě, kdy je čtenář seznámen s jejich nelehkým osudem. Touto rozličnou mozaikou postav, které lze jen stěží kategorizovat, nejenže autor dokonale poukazuje na dnešní nejednoznačné pojetí literárního hrdiny, ale zároveň stírá pomyslnou hranici mezi dvěma zdánlivě odlišnými kulturami: evropskou a africkou. Bussi, toho času profesor geografie, s nadšením poukazuje na podobnost v chování i uvažování postav, ať se nacházejí na kterémkoli břehu Středozemního moře.

„Nic možná necharakterizuje lépe onen krok zpět, který zavinila první světová válka, než omezení lidských svobod. Před rokem 1914 patřila země všem lidem. Každý šel, kam chtěl, a zůstal tam tak dlouho, jak se mu líbilo.“

Pozitivním aspektem díla je, že geograf Bussi přistupuje k tématu migrace, jež logicky prostupuje celým příběhem, s akademickou rozvážností. Na rozdíl od jiných současných autorů se neuchyluje k zobecňování, ale naopak předkládá celou řadu zajímavých argumentů podpořených množstvím známých i méně známých faktů, jako kdyby se místy jednalo spíše o zdařile zamaskovanou odbornou studii nežli o prózu.

Sledujme vraha

Román Byla prý docela hezká tedy není běžnou detektivkou. Téměř od samého začátku navíc dobře víme, kdo je ona svůdná vražedkyně, jen neznáme její motiv. Tedy ne zcela; poněkud nešťastně se totiž jeví předvídatelnost děje. K jedinému skutečně překvapivému zvratu dojde až zhruba v poslední čtvrtině knihy.

Čtenář by mohl nabýt dojmu, že má před sebou dvě knihy spojené v jednu: na jedné straně je zde příběh vražedkyně a rodiny Maalových, vykreslen s přesností zkušeného behavioristy, na straně druhé jsou pak vyšetřovatelé, kteří již tradičně pátrají po stopách, s nimiž jsme ovšem většinou obeznámeni. Chování postav a jejich pohled na sérii brutálních vražd – i na západní civilizaci obecně – je tedy o mnoho zajímavější než samotná zápletka.

Leily mávala pažemi ve vzduchu, jako by se chtěla ubránit nějakým přízrakům. Přízrakům svých dětí, které strašily v téhle místnosti plné krámů. V téhle prázdné místnosti. Slzy smývaly maskaru z Leiliných řas a stékaly jí po tvářích.

Poněkud přehnaně se pak jeví i komplikovaný modus operandi zločinců, který je sice v mnohém neotřelý, ale svou složitostí připomíná některé starší detektivky z období francouzské Belle Époque, kdy byly vražednou zbraní kupř. i krysy nakažené morem či místnost plnící se pískem. Bussi samozřejmě zůstává více při zemi, i tak jsou ovšem jeho vrazi místy buď naivně neopatrní, nebo přespříliš vynalézaví.

Při jednom školním výletu v lyceu navštívil Julo Checkpoint Charlie v Berlíně: šílenci, kteří zemřeli při zdolávání zdi z východu na západ, se stali hrdiny, odbojáři, mučedníky! Ti, kteří se dnes pokoušejí překonat hranici z jihu na sever, přitahováni stejným Západem, stejnou demokracií, jsou v lepším případě psanci, v horším teroristé.

Po formální stránce není dílu co vytknout. Autor poměrně nenásilně osciluje mezi jednoduchým vyprávěním a obraznými popisy, které díky zdařilému překladu Dany Melanové neztrácejí na kvalitě ani v českém vydání. Příjemným osvěžením je pro vyprávění v er-formě i občasná změna narativní perspektivy, a to v podobě krátkých retrospektivních pasáží vyprávěných Leily Maalovou. Dialogy jsou přirozené a nejsou zbytečně zveličovány a přeháněny ve snaze učinit text dramatičtější.

Celkově je tedy román Byla prý docela hezká poměrně vydařeným prozaickým dílem, které si zaslouží uznání minimálně za plejádu nejrozličnějších postav. Ocení ho však především čtenáři, kteří spíše než napětí hledají věrný obraz současné společnosti.

Zdroj fotografií: Albatrosmedia.cz

11.7.2019 | Radek Gabriel Karkovský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout