Celých 10 let trvalo nejpopulárnějšímu kouzelníkovi na světě, než to dotáhl do velkého finále. Sedmidílná knižní sága se natáhla do osmi filmů, z roztomilých dětiček se stali téměř dospělí herci a z chudé svobodné matky jménem Joanne K. Rowlingová jedna z nejbohatších žen planety. V kouzelnickém světě mezitím přitvrdilo, atmosféra potemněla, smrtelné nebezpečí se stalo denním chlebem a z původně neškodných rodinných filmů Chrise Columbuse (má na svědomí první dva díly série) napínavé thrillery, při kterých nejen citlivějším ratolestem, ale občas i rodičům běhá mráz po zádech. Ujasněme si hned na začátku jednu věc – Harry Potter je podle mě geniální kniha a nejen proto, že mého mladšího dyslektického bratra posedlého hraním počítačových her (a mnoho jemu podobných) naučila, že ty hranaté papírové věci s obrázkem na obalu obsahují něco jako písmenka, ze kterých lze složit slova nebo dokonce celé věty. Ze slov a vět se totiž dají skládat příběhy a v tom je Rowlingová mistr. Všech sedm knih je doslova esencí dobrého vypravěčství – hlavní dějová linka je podpořena mnoha vedlejšími, které se jako nitky pavučiny splétají a proplétají, kromě hlavních postav, jejichž psychologický vývoj je v průběhu těch tisíců stran pokaždé uvěřitelný a mnohokráte napínavý stejně jako bitky s kouzelnickými hůlkami plné zaklínadel jsou zde možná stovky vedlejších charakterů, z nichž ani jeden není zbytečný a všechny jsou propracované, scenérie jsou krásné, snové a mnohdy kouzelné a přitom autorka nikdy nezabředává do zdlouhavých popisných pasáží a ponechává dostatek prostoru čtenářově fantazii. A o té je to především – Harry Potter je totiž ze všeho nejvíc pohádka v tom nejlepším slova smyslu. Pohádka mnohdy temná a komplikovaná, ale pořád přece jenom pohádka o tom, že přátelství, láska a odvaha mohou zvítězit a stojí za to za ně bojovat. Pohádka tak akorát napínavá, tak akorát dojemná a od začátku do konce strhující. A to je zdá se něco, co režisérovi posledních čtyřech filmů Davidu Yatesovi nějak uniklo.

Zatímco knihy jsou díl od dílu lepší, napínavější (a temnější a komplikovanější, jak dospívají hrdinové, musí dospívat i čtenáři), filmové adaptace nakonec dosáhly svého vrcholu u třetího dílu, Alfonso Cuarón byl první a poslední z „potterovských“ režisérů, kterému ona výše zminňovaná pohádková magie neprotekla mezi prsty. Mike Newell byl ve čtyřce přinejmenším dostatečně výpravný a úpravný, takže jí řadím na druhé místo. A pak už to šlo jenom z kopce…a tak si potom desetiletém maratónu může divák snadno připadat jako Harry před závěrečným soubojem s Voldemortem – otrhaný, chvílemi zneužitý, chvílemi propadající beznaději, chvílemi tušíc světlo na konci tunelu a sám sebe přesvědčující, že tenhle boj má pořád ještě smysl.

Na rozdíl od posledních dvou filmů v jeho režii není Yatesovo finále alespoň nudné, na to je příliš nabité akcí. Kromě ní toho ve filmu moc není a to je u tak hutné předlohy skoro neuvěřitelné. Na vině je ovšem stejně (nebo možná ještě více) než režisér scénarista Steve Kloves – ten si totiž dost zavařil už v předchozích dílech, když vyškrtal, co se mu zrovna nehodilo do krámu, aby pak následně zjistil, že to tam bude muset v dalším filmu nějak zase vlepit, protože, ouha, se ukázalo, že je to pro děj dost podstatné. Už v sedmém filmu byly tyhle „dovysvětlovačky“ dost nápadné a pro ty, kdo předlohu nečetli pravděpodobně značně matoucí a ve finále je to doslova průšvih – děj tady skutečně začíná „od prostředka“, navazuje tam, kde předchozí díl skončil, žádný úvod se nekoná a nemáte-li pamět na úrovni fotografické, doporučuji shlédnout předchozí film těsně předtím, než vyrazíte do kina, jinak budete prvních dvacet minut přemýšlet, co to tam ty tři adolescenti sakra zase řeší. (Kdo z nečtenářů si pamatuje z minula alespoň rozdíl mezi viteály a relikviemi smrti, má u mě malé bezvýznamné plus a může se přihlásit o bonbón). A nebo ještě jinak – pokud jste nečetli předlohu a máte rádi kvalitní filmy, radši do kina vůbec nechoďte. „Harry Potter a Relikvie smrti“ totiž jako samostatný film – opět – nefunguje. A to, že ho můžete shlédnout i ve 3D, snad už nebudu ani zmiňovat…3D mi začíná připadat jako nějaká hodně nebezpečná choroba, jejíž šíření nabývá podob pandemie a měli bychom proti němu hodně rychle bojovat. Cinefilové celého světa spojte se a bojkotujte to, oni si totiž myslí, že když to vylejzá z plátna, nemusí to mít žádnou další kvalitu, natož něco jako dobře vystavěný příběh, pointu a myšlenku…

Jak už bylo řečeno, dějová linka tak trochu pokulhává a v podstatě se jenom čeká na ten poslední velký souboj Harryho s Voldemortem. Než k němu dojde, je tam ještě pár peripetií a pár epických odboček (vloupání do Gringottovy banky ještě OK, ale když se na scéně objeví Aberforth Brumbál, inteligentní divák předlohy neznalý už si asi klepe na čelo), skrze které se děj přesune zpátky na Bradavický hrad, který má nyní na povel obávaný Severus Snape. Tam to začíná chytat tu správnou šťávu a atmosféru, které ale s nástupem onoho závěrečného souboje odzvoní – ten totiž není vlastně ani tak dlouhý, jak by si zasloužil. A finále, které mohlo být doslova katarzní, je tak nakonec především rozpačité.

Několikrát během filmu jsem byla nucená pozastavit se nad tím, jak banální jsou kupříkladu dialogy hlavních hrdinů (týkají-li se jejich vnitřních duševních pochodů), popř. jak jsou absurdní (mají-li za úkol vysvětlovat nějakou součást mytologie kouzelnického světa podstatnou pro hlavní dějovou linku). Celé to tedy stojí a padá s tím, že to představitelé hlavních hrdinů nějak ustojí a uhrají. A zde smekám, protože to se povedlo. Když nic jiného, tak výběr herců je jedním obrovským plus celé filmové série. Dalším by pravděpodobně mohla být hudba – Alexandre Desplat je sázka na jistotu, která se vyplatila i nyní, byť stále těží z geniality svých předchůdců (Johna Williamse především).

A jedním velkým plus celého fenoménu Harry Potter je to, že (zní to jako klišé, ale je to tak), není americký. V žádném slova smyslu – způsob, jakým jsou knihy napsané, je bytostně britský (a je třeba připomenout, že Lewis Carrol, J.R.R. Tolkien nebo C.S.Lewis jsou také Britové) a přesně tam, kde se toho filmy přestávají držet, je ta hranice, kde sklouzávají do laciné výpravnosti a nablýskané bezduchosti. Tam, kde Rowlingová stejně jako Tolkien vypráví pohádku (příběh, možná ságu, chcete-li, ale pořád s tím pravým, magickým, kouzelným základem toho, čemu angličtina říká „fairy-tale“ a Tolkien sám o tom dokonce napsal knihu esejů), nám Hollywood servíruje „rodinný fantasy film“ nebo „akční fantasy thriller“. Nevyšlo to – ani u Pána Prstenů, ani u Harryho Pottera a co si vzpomínám, vlastně vůbec nikde. Ti, kdo jako já na pohádkách vyrostli, hledají je všude a ve všem a příběhy potřebují k životu stejně jako vzduch a vodu, se tak mohou stále utěšovat těmi ohmatanými, zohýbanými milovanými svazky v knihovně a čekat na režiséra-kouzelníka, který pochopí, o co nám jde. David Yates to určitě není a filmový Harry Potter – byť krásný a výpravný – je jen další promarněnou šancí vdechnout kouzelnému světu pohádek filmový život.

Kdy a kde dávají film: Harry Potter a relikvie smrti - 2. část

17.7.2011 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout