Nejnovější články » Divadelní recenze
Mimozemští uprchlíci ovládli ostrov Štvanice. Jedinečná imerzivní inscenace má vše, jen ne pořádný konec
9.6.2019, jakub.muller
Velkolepé alternativní představení v Praze, CampQ – silná divadelní reakce na uprchlickou krizi, které se odehrává za vilou Štvanice, je paradoxně nejsilnější ve svých intimních okamžicích. Divák má v této imerzivní inscenaci šest hodin k přemýšlení nad mimozemskou paralelou k uprchlickým táborům. Téměř po celou svou délku dokáže CampQ diváky vtáhnout do poutavého děje, jen v závěru ve velkých davových scénách naprosto selhává.
Před dvěma lety Zemi zasáhla uprchlická vlna z vesmíru. Do Čech přistáli mimozemšťani uprchlíci z planet, na kterých už se nedalo žít. Lidé je pochytali a zavřeli do uprchlických/adaptačních táborů, kde se měli učit naší řeč a zvyklosti. Nyní nastává první den otevřených dveří v tomto táboře, CampuQ, a první zástupci veřejnosti se mohou setkat tváří v tvář s neznámými civilizacemi a pomocí hlasování rozhodnout, kteří tři mimozemšťani už jsou dostatečně přizpůsobiví, aby byli vpuštěni mezi nás.
Koprodukce divadla Letí, Tygra v tísni a Jihočeského divadla dala vzniknout unikátní, téměř šestihodinové inscenaci Camp Q. Na ostrově za vilou Štvanice vyrostl z upravených stavebních buněk jedinečný prostor pro jedinečné imerzivní představení.
Čtenáři neznalí imerzivního divadla jistě ocení krátké vysvětlení: pojem označuje divadelní inscenace odehrávající se ve vymezeném prostoru, který je zaplněn herci, představující jednotlivé postavy, a diváky. Není v něm pevně stanovené hlediště a jeviště. Diváci se po prostoru volně pohybují a skládají si dohromady situace, kterými jsou svědky, v příběh. Nemusí pouze sledovat interakce mezi postavami, ale mohou navazovat kontakty a osobně se všemi postavami komunikovat.
Každý divák zažívá své jedinečné představení. Imerzivní divadla vždy obsahují nebezpečí, že divák bude mít smůlu a chytne se některé z méně zajímavých linek příběhu. CampQ má ovšem většinu příběhových linií velmi strhujících a daří se mu lákat diváky na zásadní momenty, které jsou pro pochopení celé hry důležité.
V době, kdy téma migrace rozděluje společnost na nesmiřitelné tábory, přichází CampQ se skvěle vymyšlenou paralelou, která nabízí návštěvníkům si na celou věc vytvořit úplně nový úhel pohledu. V CampuQ se setkává se čtyřmi vesmírnými civilizacemi, na které si díky šikovnému nápadu s hlasováním snaží udělat názor. Divák se tak často přistihne při strachu, že by si je příliš vyspělý druh mohl podmanit nebo že by se jiný druh mohl nekontrolovatelně rozšířit a podobně.
Je osvěžující, že kromě strhujícího příběhu, plného nevyřízených účtů a intrik jednotlivých mimozemšťanů mezi sebou, nabízí inscenace i kritiku našeho nadřazeného přístupu k uprchlíkům. Velká škoda je, že celkové poselství inscenace, které je pro současnou společnost přínosné (i když nepříliš originální), bohužel zaniká v pokusech o velkolepé závěrečné scény.
Nelze nesložit poklonu za práci čtveřici režisérů Martině Schlegelové, Ivu Kristianu Kubákovi, Petru Haškovi a Tomáši Loužnému za to, že se jim podařilo dramaticky vystavět nadměrný kolos o šesti hodinách a více jak šesti desítkách postav takovým způsobem, že diváci zapomínají na reálný svět a vžívají se do problémů fiktivních mimozemských kmenů, kteří se už po dva roky nemohou hnout zpoza zdí tábora. Velký díl na tom má i početný herecký soubor, co nepřetržitě a věrně po celou dobu vdechoval život imaginárním postavám a interagoval s obecenstvem.
Stejně jako jsou rozdílné povahy mimozemských kmenů, jsou odlišné i jejich ubikace a celková vizáž, na které pracovalo devět scénografů a kostymérů. Rozhodně se vyplatí využít příležitosti navštívit scénu CampuQ i mimo představení v rámci Pražského Quadriennale a ponořit se do objevování zákoutí tábora (tajná laboratoř, květinová zahrada a další místa), na která není během hry mnoho času.
Jedinou chybou celého projektu je poslední hodina, ve které má začít epická akce, jež má dovést celé představení ke katarzi. Celé finále je ale hrozně těžkopádné a působí, jako by se autoři snažili “tahat čas”.
Příliš dlouhá je i prodleva mezi začátkem dramatických událostí poslední hodiny a samotným závěrem, při kterém se tvůrci snaží neúspěšně přimět dav 200 diváků ke kooperaci a následně vrství zbytečné množství dějových zvratů – zoufalá potřeba uzavřít všechny dějové linky. Působí to tak strojeně a nereálně, že to zcela rozbije předchozích pět hodin budovanou atmosféru. Konci chybí nějaký větší vizuální efekt, jaký by si do té doby velkolepé představení zasloužilo, a možná i lepší technické řešení závěrečné promluvy mimozemšťanů, které není dobře rozumět.
CampQ se přesto řadí mezi zajímavější divadelní události současného divadla a stojí za to si jej prožít buď v Praze, nebo později v Českých Budějovicích.