Jsi tak blízko, a přitom tak daleko.

Slova z titulní strany Když ti naposledy přeju dobrou noc, netuším, že je to opravdu naposledy... již napovídají, že se jedná o smutný příběh protkaný zklamáním, smíšenými pocity a hlubokým žalem. Autobiografický příběh Caroliny Setterwallové je nesmírně lidsky, otevřeně a s citem napsaný román.

Setterwallová dopodrobna vykresluje pocity, myšlenky a domněnky hlavní protagonistky s autentickým jménem Carolina, která ztvárňuje právě zmíněnou autorku. Otevřená odhalující zpověď švédské autorky je neuvěřitelně odvážná, Setterwallová zmiňuje neplánované těhotenství, sdílení radosti a štěstí protkané hádkami s partnery, neurózy ohledně syna i nejhlouběji usazené myšlenky.

Jste dva bratři a táta, vidíte se naposledy v životě, ale to v tu chvíli ještě nevíte. 

Mladá žena Carolina náhle ztratí svého partnera a zároveň otce svého jediného dítěte, v tomto momentu nastává zvrat. Děj v přítomnosti se plynule střídá se záblesky minulosti. Vyprávění probíhá od dubna roku 2009 do roku 2016.

Kniha je psána ich-formou, hlavní postava popisuje děj ze svého pohledu. Carolina promlouvá ke svému partnerovi, vyznává se mu se svým smutkem, radostmi, s pokroky jejich syna i s následnou zamilovaností. Vypráví mu věci, které již on sám nezažil a nemůže je spolu s ní prožívat. 

Říkám si, jestli právě takhle nežiju celý život: jestli necouvám vpřed.

V mysli si Carolina povídá sama se sebou i se svým mrtvým partnerem, domýšlí si slova, která by řekl on, a vede jakýsi jednosměrný dialog. Čtenář při těchto několika pasážích knihy musí potlačit až slzy v očích.

Příběh je, ačkoli s jednoduchou a vcelku obyčejnou zápletkou, velice dojemný a syrově upřímný. Naučí nás vážit si věcí, které máme. Jelikož to, co je nám nejvzácnější a čeho máme dostatek, si uvědomíme a opravdu oceníme, až když to ztratíme. 

Foto: archiv autorky

8.6.2019 | Valentýna Ondřejová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout