Salvator Mallo (Antonio Banderas) kdysi býval nadaným dítětem, později výstředním a úspěšným režisérem, až se z něj stal uzavřený šedesátník, který žije z občasné dávky kokainu a bývalé slávy v barvami přeplněném bytě. Tam se snaží najít opět cestu k filmu, psaní scénářů, lidem a hlavně sám k sobě.

Almodóvar ale divákovi nedává takovýto jednoduchý linerání a chronologický popis. Naopak poodhaluje nám jednotlivé aspekty Mallovy osobnosti i minulosti postupně. Přesně jako zestárlá postava režiséra i on dává divákovi dávku jenom občas, a poté ji nechá, aby prostoupila jeho zážitek z filmu.

Vyzrálý po všech stránkách

S udržením pozornosti a zvědavosti mu pomáhá Penelope Cruz, ale hlavně Antonio Banderas. Herec i jeho výkon během let vyzrál. Už nás neudrží na obrazovce jen díky jihoevropským rysům v obličeji a neohroženosti s maskou na očích. V Bolesti a slávě se za nic podobného nemá šanci skrýt. Přesto se mu daří vdechnout Salvadoru Mallovi duši. Divák tak věří nešťastnému režisérovi každou slzu v očích, úsměv i rozpačité povzdechnutí.

Stejně propracovaný jako Banderasův výkon je i scénář, za kterým (přesně jak je to u něj běžné) stojí režisér snímku Pedro Almodóvar. Až na konci divák pochopí, že každá scéna i věta měla svůj smysl a připravovala diváky na finální odhalení pointy. Během sledování tak nemusí být motivace některých postav úplně jasné. K občasné zmatenosti dopomáhá i to, že Almodóvar se zaměřuje jen na postavu Malla, u ostatních nechává významy jejich chování jen jemně načtrnuté. 

Bolest a sláva tak rozhodně není pro každého. Je to snímek, na který musí mít divák náladu i chuť a musí být připravený na svébytný režisérský styl známého španělského tvůrce. Pokud se ale vše výše jmenované spojí, čeká ho netradiční filmový zážitek, kterého nebude litovat. Almodóvar ho totiž jako pokaždé donutí přemýšlet. Tentokrát nad tím, za co stojí cítit bolest a kdy je důležitá sláva, tedy jak si zvolit své životní priority. 

27.5.2019 | Dominika Kubištová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout