Berlioz na Pražském jaru omámil publikum violou, velkým orchestrem i mohutnými sbory

Berlioz na Pražském jaru omámil publikum violou, velkým orchestrem i mohutnými sbory90%

Ve středu 15. května představil Symfonický orchestr Českého rozhlasu ve Smetanově síni Obecního domu v rámci festivalu Pražské jaro koncert připomínající 150. výročí úmrtí skladatele Hectora Berlioze. Po symfonii Harold v Itálii pro violu a orchestr následovalo mohutné dílo pro sólový tenor, orchestr, varhany a tři sbory Te Deum.

Středeční publikum ve Smetanově síni pražského Obecního domu zažilo něco, co se na živo neslýchává každý den. Letošní Pražské jaro tam uspořádalo mimořádný koncert, při němž po čtyřiceti letech Praha zavzpomínala na romantického skladatele z Francie Hectora Berlioze. Ve dvou dílech tu hudebníci v nemalém počtu předvedli dvě jeho majestátní díla: symfonii pro violu a orchestr Harold v Itálii a vokálně-instrumentální skladbu Te Deum.

Celý program oddirigoval mezinárodně uznávaný dirigent a odborník na Berlioze John Nelson. Pod jeho taktovkou se v první části koncertu sál zpočátku přenesl do pohádkových představ spolu s jemnými tóny harfy a zejména pak sólové violy. Na tu hrál mistrně český violista Karel Untermüller.

Untermüller během čtvrté, poslední části skladby odešel, aby nechal prostor orchestru s krásnými party třeba pro smyčce či hoboj. Po chvíli se ale již se smyčcem na strunách vrátil a spolu s jeho pomalými kroky celý orchestr přešel do ohromné hudební síly, kterou skladba i skončila. Vřelé objetí sólisty s dirigentem tak nebylo překvapivé.

Po přestávce do síně přibylo více jak sto sboristů, kteří zpívali následné Te Deum. Skladba určená pro dva smíšené a jeden dětský sbor, varhany, orchestr i tenorového sólistu by mohla na první pohled působit příliš megalomansky a přeplácaně. Tento dojem z ní ale přebila pěkná hudba, výborný americký sólista Nicolas Phan a možná i menší obsazení sborů, než pro jaké skladbu Berlioz původně napsal.

Pro Berlioze zahrnovala představa ideálního provedení Te Deum několik stovek sboristů. Ti by se však už do Smetanovy síně nevešli. I když tak občas zanikal spolu s orchestrem zpívaný text, sbor diváci slyšeli i přes obavy organizátorů tak akorát. Jen zpěváci asi museli přidat na hlasitosti.

Berlioz tak po sto padesáti letech přesvědčil, že jeho velkolepé nápady nebyly hloupé a že jejich prosazování i za cenu přísné kritiky mělo smysl. Romantické harmonie totiž neztrácejí ani dnes svůj půvab a propracované provedení, byť v takovém počtu hudebníků pochopitelně ne zcela dokonalé, jim také dodává lesk.

Foto: archiv Pražského jara

Názor informuji.cz: 90%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Obecní dům nabízí i další akce

Další hudební novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!