Rock i nostalgie, ale stále klasičtí Cranberries: Posmrtné album In The End je výjimečné jen tím, že je posmrtné (recenze)

Po smrti zpěvačky Dolores O’Riordan v letošním lednu se zbytek skupiny Cranberries rozhodl využít „daru“, který tu zanechala, a použít před její smrtí nahrané demonahrávky pro nové album nazvané tematicky In The End. To obsahuje jedenáct tracků, a kdyby nebylo tragické smrti zpěvačky Cranberries, dost možná by sklidilo pár neutrálních recenzí a brzy by se utopilo ve velkých vodách historie populární hudby.

Album je totiž pěkné, písně na něm následují klasický styl a zvuk Cranberries. Od nakopnuté počáteční All Over Now přechází k nostalgické Lost, obě však spojuje něžnost hlasu Dolores O’Riordan. Střídání rockovějších aranží s popovými melodiemi s jemnějším zvukem se objevuje v průběhu celé desky In The End.

Některé skladby, jako třeba A Place I Know, působí spíše jako nepříliš zajímavá výplň. Jiné mají hitovější potenciál, Summer Song navozuje letní pohodovou náladu, úpěnlivá The Pressure v sobě má napětí, úvodní All Over Now připomíná asi nejvíc největší hity Cranberries.

Nicméně, věc se má tak, že O’Riodan zemřela a deska tím získává specifický obal, se kterým působí jako tajemně líbivá hudba ze záhrobí. Musí se nechat, že si kapela s demonahrávkami zpěvu poradila perfektně, zvuk alba je skvělý a žádné známky „záhrobí“ na něm neuslyšíte. Ty se vyjevují spíše v textech, kdy často Dolores zpívá o tom, že už je vše pryč („it’s all over now“) a ona je ztracená. Různé podobné úryvky nabývají s novým kontextem na zcela jiném, osudovém významu.

Potvrzuje to i poslední kousek na desce, podle kterého je celá pojmenovaná: V In The End se zpívá o tom, že je to zvláštní, když na konec všechno, co jste chtěli, není ničím z toho, co jste chtěli. Písnička končí náhle, stejně jako zpěvaččin život. Pokud tedy máte rádi tvorbu Cranberries, In The End rozhodně nezklame, je to album plné příjemné hudby, nic mimořádného kromě nostalgie v něm však nehledejte.

Foto archiv Cranberries