Jak vznikala vaše nová deska Michal Ambrož & Hudba Praha?

Nejde úplně tak o další desku Hudby Praha – je spíš moje druhá sólová. Hodně to letí, poslední řadovou desku jsme s původní skupinou vydali před devíti lety. Před naší rozlukou vyšla naše „bestofka“, kde byly čtyři nové písničky. Až pak vznikla moje první sólová deska ve spolupráci s Davidem Kollerem, na které byly starší předělané písně nahrané špičkovými muzikanty.

Když jsem ji vydal, nastala otázka, jak ji vlastně propagovat. Já jsem totiž neměl žádnou vlastní kapelu. Můj dlouholetý spoluhráč z předchozího uskupení Divoký srdce a z nynější Jasný Páky, Radovan Jelínek, dal proto dohromady koncertní kapelu, která se mnou jezdila dva roky po koncertech. Sehrávali jsme se a kromě písniček z první sólové desky jsme hráli samozřejmě i starší pecky, které lidi znají a chtějí. S tímto seskupením jsme potom začali tvořit tuto desku, která je pro mě dost významná. Požadavek zněl, že to musí být nové písně.

Čím se liší od předchozích desek Hudby Praha?

První, „signální“ píseň Uprchlík vznikla teprve loni v létě, na ni navazovaly další, které jsme k tomu koncepčně přiřazovali. Výjimkou je jenom dřívější píseň Jasná Páka. Chtěl jsem být na desce autorem, ať už hudby, což jsem bral jako dost okrajovou záležitost, tak hlavně textů. Nechtěl jsem nic recyklovat. Mí noví spoluhráči byli celkem nabití nápady, tak jsme dělali písničky společně. Já jsem dělal jak texty, tak jsem občas zasahoval do hudby, protože jsem vytvářel melodii ke svému zpěvu.

Výjimkou je právě ten Uprchlík, který je od Radovana Jelínka ve spolupráci s Matějem Belkem, text je od Jury Háska Krchovského. Krchovský je můj oblíbený autor, hudebně jsme se potkávali už u naší první řadové porevoluční desky Maelström. Podle jeho básně Krosnička vznikla píseň na Černé desce, poslední od Jasné Páky, ale tu dělal David Koller.

Jak vznikla starší píseň Jasná Páka?

Původně pro Černou desku, ale nakonec, i když jsme ji párkrát hráli, zapadla. Lidi na ni při koncertech dobře reagovali a mně to přišlo škoda, aby skončila v šuplíku. Z přebohatého stolu Jasné Páky padají drobky a já je jako vrabec sezobnu a použiju.

Album je autorsky poměrně různorodé, přesto něco jednotlivé písničky spojuje. Dokážete říct co?

Kromě mého hlasu, který je v nich asi dominantní, to je jeho celková idea. Jak jsem řekl, my jsme spolu hráli dva roky, za ty jsme se celkem dost poznali a bylo jasné, že spolu chceme něco vytvořit. I když bylo materiálu hodně, deska je nakonec docela krátká. Některé písničky z demo verzí jsme nakonec ani nezařadili. Bylo zadané, že ta deska má mít délku kolem čtyřiceti minut, protože se počítalo s vinylem, u kterého delší stopáž být nemůže.

Z přebohatého stolu Jasné Páky padají drobky a já je jako vrabec sezobnu a použiju

V čem deska naopak následuje „starou“ Hudbu Praha?

Myslím, že je to trošku návrat k písním, které hrála Hudba Praha v době svého vzniku po zákazu Jasný Páky. K tomuto pocitu „hořkosladkého, fernetového“ období osmdesátých let se vracíme, je to dokonce i ocitováno v jednom textu. Na pozadí partnerských a mezilidských vztahů to album reflektuje skutečnost celospolečenskou. To si v něm ale každý posluchač musí najít sám.

Co pro vás bylo největší inspirací při psaní textů pro toto album?

O nějaké obecné velké inspiraci se nedá mluvit. Má to ilustrovat nynější situaci, nemyslím jen na poměry u nás, ale i ve světě. Názory se vyhrocují, jsou do sebe zakousnuté dva tábory a jejich střed se někam vytrácí. Normalita je podle mě teď taková mlčící většina.

Za velkou inspiraci jste vždy považoval americkou skupinu The B-52’s. Podařilo se tento vzor následovat i s novou deskou?

Ano, dokonce na ni máme přímý odkaz v písni Macho. Kdo The B-52’s zná, ten ho pozná. S Jasnou Pákou ani Hudbou Praha se nám moc nedařilo dělat písničky jako oni, ale tentokrát je to, myslím, jejich stylu hodně blízké.

Jak se na desce podílel David Koller?

Jeho roli jsme nazvali supervizor. Pomáhal nám ušima, zařízením i přístupem. Ke všemu nám řekl svůj názor a vždy měl poslední slovo, ale ne že bychom ho zase vždy na sto procent poslechli. Navíc nám dal k dispozici perfektně vybavená studia v Mikulově a v pražské MeetFactory, kde jsme nahráli zpěv a většinu vokálů. V písničce Prachy si navíc zahrál na tamburínu, to je takový jeho podpis.

Na koncertech už ze zdravotních důvodů nehrajete na kytaru. Vnímáte, že to hodně mění váš zpěv?

Úplně zásadně. Na kytaru teď hraju jen zbytkově v Jasné Páce. Když jsem hrál, tak za mnou řvala kytara, před sebou jsem měl mikrofon a prostě nešlo zpívat jinak, než absolutně "narvaně" – v tom randálu by můj hlas zaniknul. Teď používám in-eary a můžu zpívat ve všech polohách, na který si vzpomenu. Za velkého zpěváka se teda nepovažuju, můj vokální projev se ale hodně proměnil.

David Koller nám pomáhal ušima, zařízením i přístupem

Za co se tedy považujete?

Především za textaře. Za skladatele snad taky, i když teď už jen zbytkově. Písniček je za mnou zase spousta, to se nedá vymazat. Kytarista jsem teď už jen bývalý nebo „zbytkový“ v Jasné Páce. No a nakonec i trochu za zpěváka. 

Jaká se vám líbila atmosféra na křtech?

Byly to krásné koncerty, užil jsem si je. V Brně jsme měli dokonce i dva kmotry, Juru Háska Krchovského a Petra Vášu, což bylo moc milé. V Praze to zase křtili páni výtvarníci, dlouholetí spolupracovníci Karel Haloun a Luděk Kubík. Ještě předtím jsme měli takové zahřátí v Jablonci Na Rampě, kde je přátelské prostředí a fanouškovské zázemí.

Pustíte si občas nové album sám?

Přiznám se, že moc ne. Teď jsem ho samozřejmě musel poslouchat, abych se ho naučil na koncerty. Když jsme totiž začali zkoušet, zjistil jsem, že některý věci sice zazpívám, ale neumím je!

Máte z něj nějakou oblíbenou písničku?

Pro mě to je koncepční album, vymyšlené od první do poslední písničky. Nemůžu vzít jednu písničku a říct, že to je ona. S tím ať si poradí rádia.

Jaké máte teď plány do budoucna?

S Jasnou Pákou koncertujeme párkrát za rok, v září budeme několikrát vystupovat. A přes léto budou koncerty s mojí „novou“ Hudbou Praha, teď od května až do září.

Foto archiv autorky

7.5.2019 | Eva Ticháková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout