Staromódní stand-up komik či novodobý klaun? A studio Rubín přivedlo pod taktovkou Lucie Ferenzové k životu osamělou show o boji s nevděčným publikem, nešťastnou láskou a snobským otcem. Od románu mírně očesanou, ale hořce vtipnou a svěží podívanou.

Hans (Šimon Krupa) je umělec v krizi. Už dlouho tušil, že možná není tak dobrý, jak si předsevzal být. Ale vůbec netušil, že ho Marie chce opustit. Dřív cvičil prázdný pohled před zrcadlem, aby publikum bylo dokonale znejištěno, co bude v příběhu následovat. Teď se stačí do zrcadla podívat a prázdný pohled tam je.

Nová hra malostranské scény je vlastně v něčem podobná předchozí inscenaci Burnout, která sleduje herce na pokraji vyhoření. Hrdina Hans ve své hodince putuje k osobnímu a profesnímu zhroucení skrze lásku, která ho opustila, panovačného otce a stále méně příznivé publikum.

Ve skutečnosti nemá divák důvod proti Klaunovým názorům nikterak protestovat. Krupova práce je totiž výjimečná. Do hry publikum zapojuje, reaguje na sebemenší drobnosti a v intimním prostředí Rubínu taková práce vyniká. Sympatický herec začíná jako správný komediant a postupně do svého monologu pašuje bolest a problémy skryté pod zmiňovanou maskou. Už to není akt, ale popírání skutečnosti, do které se očividně postava Hanse propadá. Vyvážení mezi hrou a reálným světem Krupa zvládá skvěle.

Böllův román vyšel v roce 1963, ale v Rubínu jako by manéž nezestárla ani o píď. Současně také připomíná, jak moderní společnost hází vinu na druhé, skrývá se za růžovými brýlemi, případně nebere ohledy na nikoho a na nic v sobecké snaze stavět vlastní hrad v oblacích. Klasik tvrdí, že když spadne opona, klaun pláče. Osazenstvo se v divadle bude šedesát minut především smát, třetinu představení bude trpět s Hansem a možná nakonec i (jen) vnitřně plakat v závislosti na svých zkušenostech s bolestmi ve světě. Rozveselit publikum a posléze ho dostat do mírné deprese je totiž největším trumfem, na který v Rubínu narazíte.

28.4.2019 | Barbora Bittnerová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout