ROZHOVOR: Vydali se po stopách Hanzelky a Zikmunda. I po devíti měsících je v Asii stále co objevovat, říkají cestovatelé

ROZHOVOR: Vydali se po stopách Hanzelky a Zikmunda. I po devíti měsících je v Asii stále co objevovat, říkají cestovatelé 

Euroasijskou cestu, kterou v letech 1959 až 1964 podnikli Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, zmapovali během devíti měsíců dva mladí cestovatelé Lukáš Socha a Tomáš Vaňourek. O jejich putování, během něhož projeli třicet dva zemí, vznikl dokument Cesta jako žádná ze sta, kterou v premiéře uvedl filmový festival Finále Plzeň.

Cílem vašeho putování bylo zrekonstruovat cestu Hanzelky a Zikmunda a vrátit se s retrospektivními fotografiemi z míst, které navštívili. Vy sami jste zběhlí cestovatelé. Bylo to přirozené dovršení vašich bohatých cestovatelských zkušeností?

Lukáš Socha: Naopak. To byl teprve začátek.

Tomáš Vaňourek: Teď je před náma obrovská hora, kterou na základě našeho projektu můžeme začít zdolávat. Sice jsme za devět měsíců projeli nejrozmanitější kontinent světa, zároveň jsme ale poznali, že je tam ještě mnoho k objevování. Jsme strašně rádi, že nám pánové Hanzelka se Zikmundem dali tohle krásné vodítko a vlastně nás cestou i provedli.

Kam se nejvíc toužíte vrátit?

TV: Do Kazachstánu a Kyrgyzstánu.

LS: Já bych chtěl jet aspoň na týden domů do Plas. Jíst, pít, spát, jezdit na kole, chodit ven – dělat takový ty obyčejný věci, který jsem dřív dělával a po návratu se mi to zatím ani jednou nepovedlo, i když jsme zpátky přes tři měsíce. Z Asie bych se chtěl vrátit do Barmy k jezeru Inle, strávit tam několik týdnů stejnými aktivitami, které bych chtěl dělat i v Plasích.

Oba jste vyjmenovali státy, které divák ve vašem snímku vůbec neuvidí…

TV: My jsme totiž byli doprovázení filmovým štábem na cestě celkem třikrát, respektive čtyřikrát, pokud budeme počítat i Turecko. Vzniklo z toho 72 hodin materiálu. Stopáž filmu je ale sedmdesát minut, režisérka Viktorie proto zvolila koncept, že se ve filmu objeví jen čtyři země. Je otázka, co se stane s dalším materiálem.

Třeba další film?

TV: V tuto chvíli těžko říct. Teď bude záležet na reakci diváků. Pokud se bude líbit a bude o další snímek zájem, myslím si, že Viktorka nebude proti.

V dokumentu jsou záběry z Indie, Nepálu, Indonésie a Ruska. Šlo o nejzajímavější části vaší cesty?

LS: Cílem bylo přiblížit divákovi komplexně asijskou krajinu a klimatické podmínky. Do filmu jsme chtěli kontrasty – tropy, moře, palmy, na druhé straně sníh, hory a medvědi na Kamčatce. Kdybychom bývali měli větší rozpočet, přidali bychom i Japonsko a poušť na Blízkém východě.

Když zmiňujete Kamčatku, u této části mě zaujala postava Aloise, který na ruský poloostrov emigroval z Čech…

TV: Lojza byl podle svého vyprávění, jestli se mu dá vůbec věřit, zaměstnancem pardubické společnosti zabývající se plynovody. Se svou firmou měl možnost jet služebně do Petropavlovsk-Kamčatského vyrábět plynovod. Kraj se mu zalíbil a rozhodl se tam zůstat – dnes sám sebe považuje za krále Kamčatky. Dokonce nám oznámil, že by měl být zapsaný v Guinnessově knize rekordů coby Čech žijící na nejvýchodnějším bodě od České republiky.

Podařilo se vám během cesty uskutečnit všechno tak, jak jste si to předem naplánovali?

TV: Ne. Měli jsme ještě jeden projekt, který se zatím kvůli rozpočtu nepodařilo realizovat. Pracovní název je 32 Kids a teď je to pro nás vize do budoucna. Jde o sledování světa očima dětí – takovej pohled je nepokřivenej, čistej a upřímnej.

LS: A pravdivej.

A vám cesta změnila pohled na Asii?

TV: Rozhodně jo. Než jsme přijeli do Ruska, měli jsme dost pokřivenej obraz z médií. To, co jsme viděli doopravdy a co je vidět ve filmu, je něco naprosto nádhernýho. Kdo nebyl na Sibiři, nemůže vědět, jak krásnej kus země – stejně jako Kamčatka – to je.

Zleva Tomáš Vaňourek a Lukáš Socha během zahájení festivalu. Archiv Finále Plzeň

LS: Lidi mají představu, že Sibiř je jen zmrzlá placka, což vůbec není pravda. Je tak čistá, krásná a divoká. Navíc jsme měli štěstí, že jsme přijeli v úžasnou dobu, kdy svítilo sluníčko a běhali tam divoký koně…

TV: Obyvatelé Sibiře i Kamčatky jsou ochotný, ohleduplný, dobrosrdečný, snaží se vám se vším pomoci. Nikde jsme nenarazili na xenofobii.

Není to kvůli tomu, že Kamčatka a Sibiř jsou poměrně nedostupné regiony?

TV: Dneska už ne. Spíš bych řekl, že spousta lidí nemá důvod se na ně jet podívat, neví, co ve skutečnosti nabízejí.

V traileru zmiňujete, že oproti Hanzelkovi se Zikmundem to máte složitější, protože jedete šedesát let po nich. Nemělo by být cestování s dnešními možnostmi naopak jednodušší?

TV: Oni jeli svou cestou, po místech, který uznali za vhodný. Svět se ale za tu dobu neskutečně vyvinul a změnil, některý místa zmizely, jiný se objevily. My jsme si dali za cíl najít právě ty jejich místa a přinést o nich svědectví – někdy bylo hrozně těžké je vyhledat. Kdekdo by mohl říct, že pro nás je lehčí pohybovat se letecky, když oni cestovali Tatrou. Jenže opak je pravdou – Hanzelka se Zikmundem byli na rozdíl od nás mnohem svobodnější.

Soudě podle dokumentu se mnoho asijských zemí změnilo. Je nějaké místo, které po 60 letech zůstalo stejné?

TV: Třeba chrámy v Káthmándú v Nepálu. Jak Lukáš s oblibou říká – „kdyby tam nebylo lešení, jsou úplně stejné“.

LS: Taky se nezměnilo indické Váránasí. Toto místo je tři tisíce let stejný a další tisíce let bude.

Jiná místa prošla radikální změnou – myslíte, že k lepšímu?

LS: Řekl bych, že svět kráčí správným směrem.

A co globalizace ze Západu?

TV: Ta s sebou přináší určité vlivy, které jsou i pozitivní – lidi teď víc a víc vnímají, že planeta je jen jedna, a podle toho, jak se k ní chováme, se i vyvíjí. Na některých místech je vidět, že k nim lidi přistupují zodpovědněji.

Hanzelka se Zikmundem byli oproti nám mnohem svobodnější

Jak na váš záměr reagoval Miroslav Zikmund?

LS: Když se to dozvěděl poprvé, reagoval velmi pozitivně a napsal nám dobrozdání na projekt – jeho podpis mu přidal na váze. Po návratu z cesty jsme se s ním setkali a měl obrovskou radost – ukázali jsme mu, jak se jeho svět za tu dobu změnil. Sbíral si výstřižky z tisku se zmínkami o nás – k tomu nám řekl, že je to zkreslený a že neví, co si o tom má myslet. Když si potom přečetl naši knížku o cestě, vzal to zpět s tím, že až teď to pochopil a že je to skvělý. Pak se nám ozval znovu, chtěl se o nás dozvědět víc a navázat s náma spolupráci.

Jaké měl pocity po zhlédnutí filmu?

LS: Ještě ho neviděl. Pustíme mu ho až na připravované výstavě našeho projektu ve Zlíně, kde žije.

Plánujete si teď od exotického cestování na chvíli odpočinout?

LS: Já bych klidně sednul na letadlo a letěl na dva týdny někam do tropů.

TV: Do konce roku hlavně musíme zpracovat materiál z cesty, prodat naši knížku a zkusit prodat i výstavu, protože samozřejmě cestování stojí peníze, které jsme si půjčili a musíme je splatit. A pokud se zadaří a pan Zikmund při nás bude dál stát, věřím, že začátek nového roku bude začátek nových cest.

Zleva Lukáš Socha a Tomáš Vaňourek. Foto archiv z100.cz

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!