Raná 60. léta – Zrod písničkáře

Bob Dylan, ještě pod svým původním jménem Robert Zimmerman, se krátce před svými dvacátými narozeninami roku 1961 odstěhoval z Minneapolis do New Yorku. Tam získal možnost vystupovat a potkal folkové zpěváky, od kterých získal inspiraci pro svou novou vášeň, právě pro písničkářství. Svou hrou na foukací harmoniku zaujal producenta, který mu zajistil smlouvu s nahrávací společností. První album, pojmenované prostě Bob Dylan, nesklidilo velké úspěchy, sláva ho ale čekala za rohem.

Už jako Bob Dylan podepsal novou smlouvu a druhé album The Freewheelin‘ Bob Dylan už dostalo do povědomí širší veřejnosti. Jsou na něm zastoupeny protestsongy jako dodnes slavná Blowin‘ in the Wind, romantické balady jako Don’t Think Twice, It’s All Right nebo bluesové skladby.

Dylanův styl zpěvu, hrubý a nosový, se ne každému zamlouval, čím dál četnější cover verze jeho písní i proto získávaly na popularitě. Mezi hudebníky, kteří hráli Dylanovy písně, byla Joan Baez, tou dobou také jeho přítelkyně, kapely The Byrds, The Turtles, The Hollies nebo trio Peter, Paul and Mary.

Spolu s Baez byl Bob Dylan jedním z předních představitelů hnutí za občanská práva. Jeho třetí album, pojmenované po písni The Times They Are A-Changin‘, této tendenci odpovídá. S dalším albem Another Side of Bob Dylan pak písničkář začal směřovat k další změně, například ve skladbě My Back Pages kritizuje jednoduchost svých raných skladeb, od kterých přešel k novému stylu.

Druhá půlka 60. let: Časy se mění

Největší změna přišla na přelomu roku 1964 a 65, kdy Dylan změnil styl hudby i vystupování. Z prostého, na pohled ošuntělého písničkáře se stala folkrocková hvězda se slunečními brýlemi a špičatými botami. S tím souvisel i Dylanův přechod k elektrickým nástrojům, proti kterému folkové obecenstvo značně protestovalo. Zpěvák se ale nenechal zlomit a s elektrickou kytarou se dodnes nerozloučil.

Dylanův hit Like a Rolling Stone, který vydal roku 1965, se dodnes řadí mezi nejslavnější skladby populární hudby, které kdy vznikly. Následovaly jiné úspěšné písně, další alba i turné. Po roce 1966 se však Dylan odebral do ústraní, unaven úspěchem a honbou za kariérou.

70. léta: Klepání na nebeskou bránu

Dylanova kariéra pokračovala kolísavým tempem – neúspěšnou desku Self Portrait následovala úspěšnější New Morning, spolupráce s Georgem Harrisonem a neočekávané vystoupení na Koncertě pro Bangladéš. Roku 1972 taky svět spatřil film Pat Garrett a Billy Kid, kde si Dylan nejen zahrál roli, ale složil pro něj i píseň Knockin‘ on Heaven’s Door. Ta se stala jednou z nejčastěji přezpívávaných Dylanových písní, známé jsou třeba verze od Avril Lavigne nebo Guns N‘ Roses.

Zbytek 70. let strávil Dylan četným koncertováním, spolupracováním s jinými hudebníky a upjal se ke křesťanské víře.

Od 80. let dodnes – vzestupy a pády

Ani v dalších dekádách se Dylanovo kolísání mezi propadáky a pozitivní kritikou výrazně nezměnilo. Jezdil na turné, vydával další více či méně úspěšná alba (dodnes vydal téměř 40 studiových alb), účastnil se dobročinných akcí jako USA pro Afriku, kde zazpíval píseň We Are the World, nebo Live Aid v roce 1985. Koncertoval po boku Toma Pettyho, hrál ve filmech a nikdy nepřestal skládat písně. Spolu s Pettym, Georgem Harrisonem, Royem Orbisonem a Jeffem Lynnem založili úspěšnou "superskupinu" Traveling Wilburys.

Sláva sedmasedmdesátiletého hudebníka je spjatá s jeho kontroverzí, někteří ho nechápou, jiní zbožňují. Jisté však je, že Dylan ovlivnil celé generace hudebníků, od Beatles přes Davida Bowieho po Eminema. A jeho texty jsou poezie, díky které vyhrál roku 2016 Nobelovu cenu za literaturu a která je zkoumaná na akademické úrovni.

Zdroj obrázku: Wikipedia

8.4.2019 | Eva Ticháková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout