Výstava v Museu Kampa nabízí průřez celoživotní tvorbou sochaře Jiřího Seiferta. V prvním přízemním sále najdeme nejstarší Seifertova díla, zejména z pískovce, kde se nejvíce ukazuje pravdivost slov z doprovodného textu k výstavě: „...práce na podstavcích v bílém prostředí galerie nejsou tak zcela doma, patří spíše do přírody, zahrady, do lidského prostoru.“

„Sochařství je pro mne pevný kus země, který nesu v sobě, je pro mne jistotou, silou i slabostí.“ Pohled do expozice. Foto archiv autorky

Je tak škoda, že se tvůrci expozice nesnažili tento stav alespoň v této části zmírnit více vyhovující instalací (např. imitující les/louku/pole). Všechna díla, která jsou zde k vidění, více či méně evokují tradiční prvky naší krajiny – smírčí kříže, boží muka či kalvárie. Sterilní okolí jim výrazně ubírá na působivosti a duchu.

Pohled do první části výstavy, na fotografii je vidět dílo Zastavení (Kříž) z roku 1966. Foto archiv autorky

Druhou místnost naopak reprezentují díla povětšinou ze závěrečných let autorova tvůrčího období. Skoro až éterické, bílé mramorové a alabastrové sochy ukazují nejen autorův cit pro krásu, ale i smysl pro humor. Zejména Kámen pro radost vyloženě vybízí k dotyku, k hravosti zase Perforovaný kámen/Průzor skrz, kterým zde můžete pozorovat jiné Seifertovo dílo – Cumel.

Výstava nabízí i kreativní pohledy na jednotlivá díla. Foto archiv autorky

Návštěvníci mohou zhlédnout video, v němž Seifert hovoří mimo jiné právě o důležitosti místa, kde se dílo nachází, a o pokoře, kterou by měl (nejen) tvůrce mít. V následujícím prostoru také visí jeho velmi dobré – a také oceňované – kresby, skici k budoucím skulpturám.

Za zmínku jistě stojí i „domácké sochy“ z doby normalizace, které jsou komické a hřejivé, a přesto v celkovém vyznění trochu děsivé. Tvoří malinko bizarní interiér, kde najdete krom stylizovaných soch nábytku například Polštář z bílého mramoru, Lampu z opuky či Lusk ze sliveneckého mramoru.

Dílo z roku 1976 – Regál se záclonou a lebkou. Foto archiv autorky

Výstava rozhodně stojí za vidění. Škoda jen, že se organizátoři nerozhodli pro trochu odvážnější architektonické řešení s přírodními prvky, a že v neposlední řadě nedali návštěvníkům možnost ještě se více ponořit do autorovy osobnosti, třeba větším množstvím citací jeho zajímavých myšlenek a názorů.

Detail sochy Touha z roku 1995. Foto archiv autorky

7.4.2019 | Martina Cihlářová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout