Netřeba dodatečně vykládat osudový příběh středočeské vísky Lidice, jež bude v roce 2012 připomínat sedmdesátileté výročí od tragické události úplného vyhlazení nacistickým Německem. Obec s necelými třemi stovkami obyvatel byla srovnána se zemí v souvislosti s atentátem na Heydricha, kdy se po nalezení (nebo vymýšlení) spekulativních důkazů ukázalo, že atentátnici pocházejí právě z těchto míst. Zdeněk Mahler, oceněný cenou Sazky 2007, přichystal opravdu komplikovaný a propletený scénář na základě všem nám známého příběhu, který Petr Nikolaev (místo Alice Nellis, jež měla film původně režírovat) převedl do povedeného snímku.

Po oficiální premiéře Lidic se začaly ozývat kritické hlasy poukazující na marnotratnost, nepřehlédnutelný patos snímku a „násilné ždímání“ slz z očí diváků za pomocí velkolepě pojatých scén, až se mohlo zdát, že recenzenti a diváci litují 70 milionů utracených na film a nutně chtějí zdůraznit, že tahle částka nebyla nezbytná. Musím namítnout, že patos, ať už ve kterékoli podobě, do filmu – obzvlášť velkofilmu – dotýkajícího se válečného tématu patří (pročpak asi Schindlerův seznam je doteď vnímán jako jeden z nejlepších snímků o tragédii druhé světové války?). Asi se chyba stala tam, že se tentokrát jedná o film český, jenž se tváří jako hollywoodský, a na to si ještě místní publikum evidentně musí zvykat.

Samozřejmě se automaticky nabízí porovnání s filmem Habermannův mlýn – tyto dva snímky pojí nejen společné téma nacistického běsnění za druhé republiky nebo Karel Roden v hlavní roli, ale i styl natáčení a vynikající herecké obsazení. Když oba filmy postavíme proti sobě, Lidice jasně vyhrávají díky procítěnosti (přesně tak já vnímám tzv. „patos“ a „zbytečnou sentimentalitu“ vytýkanou filmu) a zdánlivě nepodstatné maličkosti, která ovšem může zkazit zážitek z filmu – absenci nepovedeného dabingu (v Lidicích Němci mluví německy a věříme jim tu jejich nacistickou zrůdnost mnohem víc než předabovaným hercům v Habermannově mlýně).

Film by se dalo ohodnotit jako především „krásný“: ve snímku jasně vyhrává estetická stránka nad stránkou příběhovou, která se štěpí i přes všechny snahy režiséra o celistvost. Celý snímek tvoří jednotlivé povedené scény – některé se zarývají do paměti s takovou zarputilostí, že ještě teď si vybavuji moment poslední „večeře“ v Lidicích, kdy manželka a milenka hlavního hrdiny sdílejí polévku, symbolický klid před bouři. Nebo návštěva milenky Marie ve vězení – scéna podání ruky přes stůl je natolik intimní, že vztah mezi dvěma protagonisty už není třeba dále vysvětlovat (jen škoda, že na konci milostný příběh, jenž zahynul už v první polovině filmu, i přes veškerou divákovu naději nenašel žádné naplnění). Samozřejmě k jedné z nejsilnějších částí filmu (které právě je ten zmiňovaný patos vytýkán) patří samotný průběh vyhlazení vesnice. Scény jsou vykreslené působivě díky skvělému citu pro detail kameramana Antonia Riestry: tak například němečtí žoldnéři jedoucí vyhladit Lidice jsou doprovázeni roztřesenou kamerou a hrozivými mraky na obloze.

Když se na začátku filmu mohlo zdát, že Lidice budou mít několik příběhových rovin, jež se vyvíjí samostatně – a to „svět ve vězení“ s hlavním hrdinou Šímou, „svět ve vesnici“ s místními obyvateli a milostný svět mladých, už po uplynutí hodiny bylo jasné, že vše, co se stalo, stalo se s určitým záměrem. V polovině snímku se příběhy proplétají na pozadí historických událostí. Dělicí čárou je scéna atentátu na Heydricha, jehož postava je jen nevýrazným zosobněním nacistické morálky - epizody s jeho účastí se řadí k těm slabším a smysl postrádajícím momentům, a tak při neznalosti dějinných souvislostí můžou vyznět jako film ve filmu natočený jen v důsledku snahy o „rychlé vysvětlení“ toho, co bude následovat. Tak například scéna atentátu – trochu vyčnívá svojí detailností (což je na tu krátkou dobu, kdy ji pozorujeme, skutečně nečekané), jako by byla vystřižena z jiného snímku. Je zajímavé, že právě tato epizoda se točila jako poslední – v dubnu 2011 – a původně do filmu patřit neměla, nejspíš oprávněně.

Pokud někdo čekal, že Lidice budou stát a padat s představitelem hlavní role Karlem Rodenem, se skutečně zmýlil. Ano, Roden nechybuje ve scénách zarputilé mlčenlivosti ve vězení ani zběsilého zoufalství po osvobození, nicméně ač sloužil jako hlavní lákadlo diváků do kina, nemá ve filmu roli o nic důležitější než všichni ostatní. Každá jednotlivá postava v Lidicích je perfektně propracována, utváří „svoji“ část filmu na výbornou, a i dětští herci v rámci možnosti odvádějí poctivou práci. Mimo všechny další pozitiva filmu je dárkem pro každého fanouška dobrého herectví vidět Jana Vondráčka, který se na širokém platně objevuje (bohužel pro všechny) jen velmi sporadicky – stálý člen Divadla v Dlouhé je vynikajícím představitelem své herecké generace a scény z vězení s Vondráčkem v roli dozorčího a málomluvným Rodenem jsou opravdu na špičkové úrovni. Jan Budař tentokrát ztvárnil prostého, ale dobrosrdečného kriminálníka, jenž se stará o komedijní vsuvky ve filmu. S vývojem děje se transformuje i jeho postava – vtipů ubývá, až je z něj na konci hlasatel pravd. Možná ne úplně šťastným rozhodnutím byla výměna představitelky Aničky z Marthy Issové na Veroniku Kubářovou, která se v roli trochu ztrácí (a je až moc podobná své postavě v Ženách v pokušení), v ostatním se herecký štáb sestavený ještě Alicí Nellis skutečně osvědčil.

Lidice je film o lidské odvaze, lidském běsnění, lidském zoufalství a lidské pokoře (přesně v takovém pořadí se tyto city projevují ve snímku). Je to ale především snímek o životní síle a zdolání překážek – každý ve filmu je bojovník, ať už vesnický kněz, nebo prostý rolník, matka od rodiny nebo dívka, jež přišla o rodiče. Je to produkt krásně natočený, občas úsměvný, ale především srdceryvný, což se od snímku podobného tématu přece čeká. A tak jestli vám nevadí styl amerických velkofilmů, kde je všechno vysvětleno, vykresleno a podáno přesně tak, jak to čekáte, není důvod s návštěvou kina otálet.

P.S. Věděli jste, že příběh Lidic byl uznán celým světem jako fakt nacistické genocidy? Ze solidarity mnohé novorozené holky na všech kontinentech byly pojmenovány Lidice – kolik takových Lidic žije na naší planetě a dokonce i jak vypadají některé nositelky jména s historickým podtextem, se dozvíte, pokud neopustíte sál před titulkami – malá třešnička na dortu, která potěší.

4.6.2011 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout