Labutí jezero Národního divadla je klasickou výpravnou podívanou se skvělými tanečními výkony

Labutí jezero Národního divadla je klasickou výpravnou podívanou se skvělými tanečními výkony80%

Labutí jezero patří bezesporu k nejslavnějším a nejvíce inscenovaným baletním příběhům všech dob. Jeho nejnovější nastudování na prknech historické budovy Národního divadla přináší klasické zpracování, ladnou krásu známých sólových i skupinových výjevů i výpravnou scénu a kostýmy.

Současné nastudování, jehož choreografie a režie se pevně drží kánonu zemřelého Johna Cranka, je na prknech pražského Národního divadla již 13. verzí Labutího jezera v pořadí. Zároveň je však i prvním uvedením adaptace Johna Cranka mimo Německo. Originální scénická výprava pochází z pera Martina Černého, romantické a výpravné kostýmy jsou dílem Josefa Jelínka.

Patrik Holeček. Labutí jezero. Foto: Sergej Gherciu

První dějství nás zavádí na slavnost odehrávající se kdesi na odlehlém místě v lese královského panství. Princ Siegfried (při druhé premiéře Patrik Holeček) si zde plnými doušky užívá posledního dne svobody při tanci a laškování se svými přáteli, starým dobrým vychovatelem Wolfgangem (Alexandre Katsapov) a bezstarostnými dívkami. Zároveň však s obavami hledí do své budoucnosti. Již zítra se na zámku koná slavnost na počest jeho 18. narozenin, na které si má zvolit nevěstu a navždy se ujmout vladařských povinností, což se mu vůbec nelíbí.

Do radostného veselí přichází průvod královny (Michaela Wenzelová), která s sebou přináší i obrazy princezen, mezi nimiž si má Siegfried vybrat tu pravou. Po hádce s matkou už Princ nedokáže skrýt svůj smutek. Zatímco se jeho družina postupně vytrácí v lese, on náhle na obzoru spatřuje hejno labutí a rozhodne se ho následovat.

Druhé dějství nás zavádí do působivé scény temného modrého jezera, sídla zlého čaroděje, kam labutě v čele se zakletou princeznou Odettou (Miho Ogimoto) přilétají. Zde se poprvé setkáváme s výbornými společnými výstupy všech 24 sněhobílých labutí, jež působí jako jedno tělo přesně tak, jak si to John Crank přál. Ladnost jejich pohybů a vzájemné dokonalé sladění jsou pastvou pro oči a balzámem na duši každého romanticky založeného diváka.

Patrik Holeček, Miho Ogimoto a soubor Baletu ND. Foto: Sergej Gherciu

Setkáváme se zde ale i s nejcharismatičtější postavou celého představení, černokněžníkem Rotbartem (Danilo Lo Monaco), jenž svými gesty, povedeným kostýmem i celkovým dramatickým vystupováním hravě ovládne prostor a strčí mladého Prince do kapsy. A to i přesto, že tanečním výkonům Patrika Holečka nelze nic vytknout, ba právě naopak. Ostatně, už to tak bývá, že nejzajímavější postavou celého díla je ta záporná. Princ se do krásné Odetty zamiluje a přes všechny překážky jí slibuje věčnou lásku, která jediná může ji i její družky vysvobodit. V působivé scéně na konci druhého dějství však Rotbart labutě i Odettu zahání od Prince pryč.

Ve třetím dějství se Siegfried i se svými nápadnicemi a jejich doprovodem ocitá na velké oslavě v trůnním sále. Vybere si princeznu z Polska, Neapole, Španělska, nebo Ruska? Prince ale vzácné návštěvnice, ani jejich tance, pranic nezajímají. Myšlenkami je u Odetty. Když však do sálu vstoupí cizí kníže s černě oděnou dívkou, již vydává za svou dceru a která se k nerozeznání podobá jeho milé, všechno se změní. Ošálen černokněžníkem a zlým duchem Siegfried přísahá Odilii lásku a manželství. V tu chvíli však sálem zaburácí zlý smích – Princ porušil svůj slib Odettě a navždy ji tak ztratil.

Velmi hezkým prvkem představení jsou děti z baletní přípravky Národního divadla coby malá pážata v královském průvodu či zbrojnoši na princově slavnosti. Silným zážitkem jsou i skvěle odtančená sóla Prince a černé labutě Odilie, jež se však místo temného a silného protikladu ušlechtilé Odetty zdá být jen pouhou loutkou v rukou čaroděje, který znovu ovládl sál i celou scénu. Postrádáme tak u ní jasnější rysy charakteru, jichž má Rotbart naopak dostatek. Drze a naprosto samozřejmě se usadil na trůn vedle královny, aniž by někdo cokoliv namítal. Jak může nezvaný cizinec zaujmout tak vážené místo? Byli snad všichni očarováni? To ví asi jen černokněžník sám.

Patrik Holeček a Miho Ogimoto. Labutí jezero. Foto: Sergej Gherciu

Zdrcený Princ se znovu vydává k jezeru hledat svou lásku. Nachází labutě plující na klidné hladině a naposledy se mu podaří na krátký okamžik setkat i s Odettou. Vzápětí jsou však navždy rozděleni. Siegfried za porušení svého slibu zaplatí životem a Odetta je odsouzena dále čekat na svého zachránce. Ačkoliv se právě závěrečná scéna Labutího jezera v jeho různých provedeních diametrálně liší, princova smrt je zde jednou z nejefektnějších a nejpoetičtěji ztvárněných scén celého představení. Vlnící se látka symbolizující dramaticky rozbouřené jezero, v němž se Princ utopí, nám připomene i jinou nedávnou premiéru Národního divadla – Erbenovu Kytici a baladu Holoubek, ve které se vzdouvající šaty mladé vdovy rovněž mění na vodní živel pokrývající celé pódium.

Kouzlo Labutího jezera spočívá v jeho klasickém pohádkovém námětu i silném archetypálním protikladu dobra a zla. Přidáme-li k tomu skvělé taneční výkony, stále rezonující hudbu Petra Iljiče Čajkovského, výpravné kostýmy i krásnou scénu, dostaneme velmi povedený výsledek, který potěší zejména zastánce jeho klasického romantického pojetí.

Labutí jezero. Foto: Martin Divíšek, archiv ND

Názor informuji.cz: 80%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Fotografie k článku

Mohlo by se ti líbit...

Národní divadlo nabízí i další akce

Místo konání: Národní divadlo

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!