#NováGenerace: Orientuji se podle intuice, jsem jako lovec, který číhá, říká fotografka Kristýna Erbenová

#NováGenerace: Orientuji se podle intuice, jsem jako lovec, který číhá, říká fotografka Kristýna Erbenová 

Jako při vstupu do mystického ráje si připadáte při prohlídce fotografií autorky Kristýny Erbenové. Svou technikou se snaží nahlížet na objekty odlišným způsobem, vnímá přírodu i figury ve svém přirozeném prostředí, v pohybu. Snímá převážně v noci během úplňku, a tím dodává svým dílům zvláštní přidanou hodnotu, díky níž působí tajuplně a záhadně. Výstava Hranice modré v Galerii České spořitelny představuje tvůrčí svět očima této nadané fotografky, jež pendluje mezi Českou republikou a Austrálií.

Věnujete se převážně fotografiím přírody. Co vás na ní fascinuje?

Od malička jsem trávila spoustu času v přírodě, vyrůstala jsem v podstatě na předměstí, na vsi. Les, pole a rybník jsem měla vždy kousek od domu, takže mě to asi nějakým způsobem formovalo. Příroda je pro mě klid a vůně a prostředí plné organického života. Baví mě objevovat tajná zákoutí a nejrůznější detaily přírodního mikrokosmu. 

Aktuálně vystavujete v Galerii České spořitelny v Praze. Na co je nejvíce zaměřená?

Výstava má název Hranice Modré (The Limit of Blue) a budou na ní především noční krajiny a přírodní svět z Čech a Austrálie. Přítomnost člověka se bude vyskytovat jen pomálu a v náznacích. 

The Limit of Blue

Postavy na vašich fotografiích zachycujete rozmazané. Proč?

Je to především dané dlouho expozicí, při níž se portrétovaní vždy alespoň trochu pohnou. Tento způsob focení v noci odkrývá mnoho vrstev jejich osobnosti, které se přes sebe na konečném snímku překrývají. Výsledkem našich sdílených chvil je rozmazaný obraz bez ostrých detailů v tváři, jen nejasné siluety a spousta otazníků. Jen takové tušení – tak, jak je to i v běžném životě.

Při minulé výstavě jste se nechala inspirovat svým pobytem v Austrálii. Ovlivnilo cestování formu i vašich dalších fotografií a expozic?

Určitě mě formuje tak nějak všechno, co prožívám. Cestování otevírá nové možnosti a pohled na svět. Je to pro mě ale už celkem běžná – a nutná – záležitost, protože žiji na dvou kontinentech, takže to beru spíš jako součást mého života než nějaké exotické výlety za dobrodružstvím. Záběry tedy nejsou cestovatelského rázu. Austrálie mýma očima vypadá o hodně jinak, než jak ji běžně známe z cestopisných fotografií. 

The Limit of Blue

Kristýna Erbenová

Fotografie z Austrálie vznikly metodou tzv. nočního fotografování...

Nočnímu focení jsem začala věnovat v říjnu 2013 poté, co jsem několik měsíců trávila noci převážně venku a pozorovala Měsíc. A tak jsem začala zkoumat možnosti fotografického experimentování. Jelikož dost často nemůžu spát, přišlo mi to jako naprosto přirozená věc. Uklidňovalo mě to a vzrušovalo zároveň. 

Vaše snímky mají spíše ponuřejší nádech spojený s temnotou. Čím to je?

Temnota se nejspíš rodí z toho nočního focení, jinak ji tam moc záměrně nedostávám. Nechávám ty záběry spíš vznikat samy od sebe tak, jak jsou. Nepoužívám žádná umělá světla, nikdy nevidím jasně a orientuji se hlavně podle intuice. Jsem jako lovec, který číhá – na nějaký pohyb či zajímavý tvar, který se najednou vykreslí ve tmě a vytvoří ideální kompozici. Velmi často z několikahodinového focení vznikne třeba jen jeden záběr, jindy víc. Svým způsobem se tento postup přibližuje spíš malbě, a proto moje cykly vznikají docela pomalu. 

The Limit of Blue

Fotografie přesto působí velice živě, zároveň mysteriózně. Jakým způsobem se snažíte dostat do svých fotek své myšlenky a emoce?

To nechávám čistě na intuici a pocitu při focení. Nerada záběry stylizuji a s fotografiemi nijak nemanipuluji, jinak by mi to přišlo, jako bych podváděla. I když by to třeba vůbec nikdo nepoznal, já sama bych z toho neměla dobrý pocit. Můj přístup je spíš dokumentární – záběry vyhledávám, ale zachycuji takové, jaké jsou. Ovšem svýma očima, očima fotoaparátu. Nemám na to ale jednoznačný recept. Navíc každý si do fotografií vkládá pocity své a vnímá je jinak, což mě baví o to víc. 

Z fotek mám pocit, jako by mě vtáhly přímo do místa dění, těžko od nich odtrhávám zrak. Člověk se v nich snadno "utopí". Jak dosáhnete takového výsledku?

Fotím na dvouokou zrcadlovku, tzn. používám svitkový film středního formátu. Filmový materiál má zvláštní vlastnosti, které si vás dokážou "získat”. Práce s ním je mnohem složitější, pomalejší a nákladnější než s digitálem, ale nic jiného mi nevyhovuje. Zkoušela jsem fotit různými metodami, ale tahle je moje nejosobnější. Je to skoro, jako by to byla součást mého těla, moje pravá ruka. 

Podle čeho si vybíráte náměty?

Asi taky intuitivně. Obecně se neustále rozhlížím po zajímavých místech, výjevech, tvarech, lidech… Na lidi nazírám především jako na “modely”. Musí mě prostě zaujmout. Náměty ani moc nevybírám, přichází ke mně samy. Snad nikdy jsem si nesedla ke stolu s myšlenkou „tak a teď vymyslím další projekt”. Takhle to u mě nikdy nefunguje. 

The Limit of Blue

The Limit of Blue

Máte raději černobílé, či barevné fotografie?

Mám ráda oboje, ale má to svoje fáze. Jednu dobu jsem dělala jen barevné, teď už to zase míchám.

Co pro vás barevnost znamená?

Barevnost je pro mě především emoce. Černobílá je spíš o formě, tvarech, liniích, stínech.

Pocházíte z Kolína, který je modernistickou fotografickou tradicí proslulý díky jménům jako Jaromír Funke, Josef Saudek či Eugen Wiškovský. Jak jste se k fotografování dostala?

Myslím, že poprvé jsem udělala pěknou fotku tak ve dvanácti letech. V patnácti jsem už měla svůj první vlastní analogový foťák Canon F-1 a fotografie se stala mým hlavním koníčkem.

Kdo nebo co vám je inspirací?

Umění. Příroda. Vzpomínky. Sny. Prostor. Život a čas, to je pro mě největší mystérium. 

Foto © Kristýna Erbenová

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!