ROZHOVOR: Moji generaci poznamenaly romantické komedie, vztahy si idealizujeme, říká Ester Geislerová

ROZHOVOR: Moji generaci poznamenaly romantické komedie, vztahy si idealizujeme, říká Ester Geislerová 

Ve filmové sféře se pohybuje už od dětských let, hlavní roli přitom ztvárnila až v romantické komedii LOVEní, která 21. března vstupuje do českých kin. Komplikovanost současných vztahů, která je námětem nového filmu, se odráží i v jejím společném projektu s Josefinou Bakošovou – Terapie sdílením. Nejen o něm jsme si popovídaly s herečkou, výtvarnicí a designérkou Ester Geislerovou.

Vaší postavě Elišky ve filmu LOVEní je třicet pět let a kvůli nevydařené svatbě je stále single. I vy jste nedávno oslavila 35. narozeniny, na rozdíl od Elišky jste ale vdaná. Našla by se přesto mezi vámi nějaká podobnost?

Já jsem už sedm let rozvedená. Ale co se týče podobnosti s Eliškou, tak je to sklon k idealizování, vytváření si iluzí o vztahu a romantizování si určitých situací. K tomu, si myslím, máme sklon my, kteří jsme vyrůstali v devadesátých letech a dívali se na romantické komedie.

Romantismus je v něčem důležitý, ale vztahy se vyvíjejí, mění se doba a my s ní a i to, jak na vztahy nahlížíme. Láska má mnoho tváří a nejenom tu, která se nese od 18. století, že někde na nás čeká jedna spřízněná duše. Romantismus vzal manželství, které do té doby bylo viděné jako praktický a citově mírný svazek, a spojil to spolu s vášnivým milostným příběhem s cílem vytvořit celoživotní vášnivé láskyplné manželství.

Ovlivnila vás některá z těchto starších romantických komedií více?

Nejenom jedna, mám ráda třeba Čtyři svatby a jeden pohřeb, Bridget Jones, Notting Hill, Pýchu a předsudek, Amálii z Montmartru, Až vyjde měsíc nebo Lásku nebeskou. Nejsem ale žádný ultra fanoušek romantických komedií, líbí se mi různé žánry.

Herectví se věnujete už třicet let. Hlavní roli v celovečerním snímku jste ale získala až v LOVEní…

Před kamerou jsem poprvé stála jako pětiletá. Mezitím jsem vystudovala AVU, narodila se mi dvojčata a věnovala jsem se i jiným projektům. Svým způsobem jsem unikla do světa dětí. Když byly malé, tak mně to s nimi bavilo a užila jsem si to. Film, umění a mateřství pro mě byly tři paralelní proudy, ve kterých jsem se pohybovala. V dětství jsem chodila na dramaťák a recitovala, sledovala jsem mámu, jak doma maluje, ségru Lenku, jak kreslí, Aňu, babičku (Růžena Lysenková – pozn. red.) a tetu Zuzanu hrát. Táta byl japonolog a tvořil i kaligrafie, což je další umělecká forma.

Vždycky jsem si z těch proudů vybrala, co mě nejvíc bavilo, a na malých rolích jsem si užívala pocit sebevyjádření. Nikdy jsem neměla ambice být jen herečka, ačkoli mě to strašně baví. Každá herečka sní o hlavní roli, falešnou skromnost stranou. Pár hlavních rolí jsem tehdy odmítla – bylo to totiž v době, kdy mě děti ještě hodně potřebovaly.

S režisérem Karlem Janákem jste naposledy točila snímek Snowboarďáci. Jaké bylo vaše profesní znovushledání?

Při natáčení jsme hladce vpluli do normálních pracovních kolejí. Tím, že film se natáčel poměrně krátkou dobu, jsme neměli moc čas si sednout a povyprávět si, kdo se jak měl. Když jsme si navzájem podívali do očí, bylo na nás vidět, že už máme něco odžito. Karel mi třeba chtěl přiblížit určitý pocit, který v dané scéně Eliška měla, a tak sáhl do svých zážitků a mluvili jsme o našich zkušenostech.

Měla jste po patnácti letech od Snowboarďáků pocit, jako byste se viděli včera?

Tak přeci jen patnáct let není taková doba, není to tak, že bychom se padesát let neviděli. Oba jsme ale za tu dobu vyzráli.

S Martinem Písaříkem ve filmu LOVEní. Foto © Bontonfilm

Karel Janák vás podruhé obsadil do role, co se milostného života týče, nepříliš úspěšné dívky. Jde o náhodu?

To byste se musela zeptat Karla. Postava Marty ve Snowboarďácích primárně znázorňovala nepříjemnou sestru, která nemá dobré vztahy, ale na konci filmu se s někým dala dohromady. U Elišky je to jako u většiny z nás. Toho pravého nebo ideálního nemusíte potkat hned.

Karel podle svých slov potřeboval vědět, jak jsem se změnila. Přišlo mu, že Marta byla hrozně protivná, a chtěl zjistit, zda dokážu hrát zranitelnou, láskyplnou a křehkou. Myslím si, že mám takový melancholický, romantický výraz a možná, že na to režiséři takto reagují. 

Analogie s filmovým příběhem se objevuje v „rozchodových větách“, které jste sbíraly s Josefinou Bakošovou, sdílely na Instagramu a následně z nich vznikla kniha s názvem Terapie sdílením, k níž nedávno vyšel i druhý díl. Proč podle vás nejsou někteří z dnešní generace schopni se se svým partnerem důstojně rozejít a zbaběle to řeší přes internet?

Protože to méně bolí a je to méně nepříjemné. Nejste konfrontován/a s reakcí. Čím více jsme závislí na telefonech a vztahy se dostaly na displeje, tím méně to řešíme. Je to tak zkrátka pohodlnější. Odráží se to podle mě ve všem, včetně současného politického trendu – lidi si chtějí věci zjednodušit, málokde najdeme morální chování.

Mělo kromě katarzního účinku sdílení „rozchodových vět“ nějaké vedlejší efekty, se kterými jste s Josefinou původně nepočítaly?

Mělo to spoustu efektů, ani nevím, kde začít. Psali nám třeba kluci o tom, že se jim bývalé přítelkyně omluvily za to, co jim psaly. Také nám psali lidé, že si na základě sdílení uvědomili, co píšou, a snaží se o tom přemýšlet a lépe to formulovat. Také že si dávají pozor na gramatiku. Objevily se i připomínky, proč nemluvíme o kyberšikaně, k čemuž něco chystáme. Začaly jsme si všímat, že lidé jsou ze vztahů nešťastní, píšou, že jim nerozumí, jsou pro ně moc složité a že je pro ně bezpečnější žádný nemít.

Film, umění a mateřství pro mě byly tři paralelní proudy, ve kterých jsem se pohybovala

Projekt Terapie sdílením chceme posunout dál, proto jsme oslovili vztahového odborníka a párového terapeuta Honzu Vojtka, se kterým chystáme live show Ester & Josefina. Diváky v ní provedeme vztahem od začátku do konce. První fáze je „jsem sám“, druhá fáze ukazuje seznamování, třetí fáze je „jsme spolu, budeme spolu“ a čtvrtá je o rozchodu a komunikaci.

Celé představení, které se bude konat v dubnu, květnu a červnu v pražském CAMPu, máme prošpikované příspěvky ze sociálních sítí. S Josefinou vystupujeme jako zástupci diváků, budeme se ptát na to, co nás zajímá, a máme připravená i pěkná překvapení. Režie se ujala zkušená režisérka Johana Ožvold.

Co připravujete k tématu kyberšikany?

V závěrečné fázi představení o rozchodech budeme mluvit o všech pojmech, které se k tomu vážou. Časem bychom chtěly rozpracovat i samotnou tematiku a popřípadě zavítat do škol, ale je to teprve v začátcích.

Z finsko-českého snímku Mona. Foto © 4press

Vraťme se zpátky k filmu. V letošním roce se objevíte i ve finsko-českém dramatu Mona. Můžete o snímku něco prozradit?

Ve snímku hraju ženu, která tragicky zemře u jezera během prázdnin. Viděla jsem první verzi a měla jsem z ní husí kůži. Na ten film jsem moc pyšná. Zazní v něm i moje zpívání.

Kromě filmu a Terapie sdílením se věnujete také módě a designu. Co vás v této oblasti aktuálně nejvíce zaměstnává?

Naše krásná nová kolekce nočních košilek, které jsou zároveň i šaty na denní nošení, nazvaná To a jen sen. Inspirována je snem o odpočinku a relaxování. S Josefinou, která je spoluautorkou kolekce, jsme oslovily Marii Kieslowski, aby ke kolekci složila píseň. Taky jsme k tom daly natočit klip. Je krásný a najdete ho na našich stránkách.

Foto © Bontonfilm

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Rozhovory

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!