„Stejně jako studená válka nebyla doopravdy válkou, třetí odboj nebyl doopravdy odbojem “.

Nová inscenace divadla Na zábradlí se zabývá bolestivou, ale málo známou kapitolou české historie – československým odbojem začátku 50. let. Dramatik a scénárista Miroslav Bambušek, na jehož kontě se divadelními cenami jen hemží, se tentokrát dotknul tématu tak trochu rizikového, tak trochu neprobádaného a tak trochu zapovězeného. „Česká veřejnost nemá vlastní dějiny přečtené a prostudované,“ – vysvětluje dramaturg, proč se do inscenace s tématem, které v záplavě komedií na pražských divadelních prknech vyčnívá, pustil. Příběh bratří Mašínů je v povědomí českého národa už nadobro zakotven, ovšem to, že pokusů vzepřít se nově nastavenému systému bylo víc, uniká naší pozornosti. Hra o lidech, kteří se nevzdali, je věnovaná všem hrdinům třetího odboje.

Cesty Bambuška a Davida Czesanyho, režiséra „České války“ se zkřížily už v Činoherním studiu v Ústí nad Labem, kde po dobu sedmi let Czesany vykonával funkci uměleckého ředitele. Do divadla Na zábradlí, kde jeho jméno si diváci již pamatují v souvislosti s inscenacemi Komplic nebo Nože a růže, se vrací s režírováním další hry na historické téma, které Czesanymu, jak si jistě můžeme všimnout, opravdu vyhovuje a svědčí. Říct, že mu svědčí i spolupráce s Bambuškem, by bylo už jen okrasným dodatkem k popisu génia Czesanyho.

První dějství "České války" jednoduše oslňuje – metaforické postavy, umně vymýšlené dekorace ve futuristickém stylu a - akce, akce, akce. Nedá se přimhouřit oko, scény se střídají natolik rychle (občas se dokonce odehrávají zároveň, čemuž napomáhá i komplexnost divadelního prostoru, ve kterém se herci můžou vynořovat jak z hlediště, tak z balkonu), že častokrát nestíháme pozorovat, co všechno se na jevišti děje a s čím vším se propléta, což je jedině výhoda pro tak "sestříhanou" hru, jakou je "Česká válka". Ačkoliv představení v žádném případě nelze označit za interaktivní, komunikace s divákem je neustále přítomná a udržuje naší pozornost do poslední scény.

Jak je první dějství okouzlující a dech beroucí, tak téměř dvakrát kratší druhé samoúčelné a nudné. Problém nejspíše spočívá v tom, že během první „poloviny“ (de facto spíš 2/3 hry) se divák dozvěděl vše, co se dozvědět měl, a tak druhá v podstatě připomíná jenom z nejasného důvodu na 40 minut roztažený závěr plný prázdných dialogů a opakování již řečeného. Postavy se do 2. dějství dostaly téměř nepozměněné, nového mnoho nepřinesly, akorát jejich chování se zdá trochu víc uspěchané a nelogické, než v části před přestávkou. Zahájené originálním černobílým videem – počítačovou hrou o českém odboji a jeho fiasku, končí uznáním neúspěchů samotnými protagonisty: „jsme běželi dlouho, až do chvíle, kdy jsme zjistili, že jsme v tom zůstali sami“. Tento dlouhý, asi pětiminutový, běh je překvapivě jedna z nejsilnějších scén druhého dějství, navzdory tomu, že samotná představa něčeho takového na divadelním prkně vyvolává obavy. Postupně se nafukující „ostnatý drát“ v pozadí činí závěrečných několik minut téměř dokonalými – za invenci stojí vzdát hold režisérovi a scénografovi. To "téměř" tvoří právě slova a moudra tento běh doprovázející - již vyřčená; a tak divák volky nevolky začíná uvažovat, zda v této inscenaci není za nechápavého blbce. Je škoda, že se kvůli nepovedenému rozdělení hry trochu ztrácí její celková „povedenost“ a divák je zklamaný víc, než by mohl být.

Celkově avšak „Česká válka“ působí povedeně – logická struktura (i druhého, méně vydařeného dějství) činí hru stravitelnou jak pro zarytého archivního červa vnímajícího dějiny jako součást své denní potravy, tak i pro toho, kdo se o historii moc nezajímá.  K pozitivům představení patří nejenom svižnost a metaforičnost, ale i štástná volba hudby pod taktovkou Romana Zacha způsobující chvílemi husí kůži a některé herecké výkony, natolik přesné, že se nedá neuvěřit opravdovému zapálení odbojářů nebo krutosti komunistických funkcionářů (je těžké něco vytknout Ladislavu Hamplovi v roli odvážného Radka, Igoru Chmelovi, Jiřímu Ornestovi nebo až dech beroucí ve vší své zápornosti Magdaléně Sidonové).

Krutých scén je v „České válce“ dostatek, jinak by to snad ani žádná „válka“ nebyla. Zabíjení (mimo jiné i vlastních příbuzných), zrada, udání, perná slova – všechno to dokresluje atmosféru a do příběhu odvážných hrdinů odboje zapadá, ovšem zároveň činí inscenaci, jinak historicky přínosnou, nevhodnou pro mladší diváky, pro něž by „Česká válka“ teoreticky mohla posloužit jako téměř učebnicová příručka. Vše díky přesnosti a detailnosti při zobrazení dějinných souvislostí.

Obecně se dá říct, že hra o českém odboji, částečně i o podstatě české mentality a českých národních problémů je poctivým pokusem o návrat k polozapomenutým reáliím. Příklad povedené spolupráce Czesanyho a Bambuška nemůžu než doporučit k zhlédnutí hlavně proto, že v záplavě komedií a her od zahraničních autorů na dnešní divadelní české scéně podobné nastudování opravdu nezná obdoby.

Nejbližší reprízy: 25.5., 7.6. a 15.6.

25.5.2011 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout