Hrou o více než deseti rolích a místem jen pro dva herce je inscenace irské spisovatelky a režisérky Marie Jones. Po své první premiéře v roce 1999 získaly Plný kapsy šutrů řadu ocenění jako Cenu Laurence Oliviera pro nejlepší komedii nebo Cenu kritiků města New York.

Není divu, že v Čechách se reprízovala po dobu dlouhých patnácti let a po pouhých dvou letech pauzy si opět našla místo v divadelním repertoáru.

Vladyka a Holub, ač od své první premiéry o pár let zestárli, běhají po jevišti jako dvacetiletí mladíci a ohromují publikum svou energií a schopností excelentně ztvárnit několik postav během pár minut.

archiv divadla Kalich

Pro diváka neobeznámeného se stylem inscenace může být začátek hry lehce matoucí – dva herci pobíhající tam a zpět měníce výrazy ve tváři i styl mluvy. Ale jakmile se v jejich postavách začneme orientovat, shledáme, že bez tohoto převtělování by hra byla fádní a ztratila by minimálně padesát procent svého humoru.

Tragikomedie o lidských touhách a snech, které dokáží dovést člověka až k sebevraždě, v jejich pojetí vyznívá možná až příliš komicky. Oba herci dokáží ztvárnit obyčejný lidský život, sny i touhy s nadsázkou a humorem, ale kvůli odlehčené náladě doprovázející celé vystoupení se vážné scény ztrácí v množství vtipů.

Závěrečná sebevražda irského chlapce je pro celý příběh klíčová a zasloužila by si více prostoru. Uzavírá vše do smysluplného celku a zdůrazňuje to, o čem v celé hře kráčí – vlastenectví a význam lidskosti.

Foto: archiv divadla Kalich

10.3.2019 | Adéla Mrzílková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout