Kata Sedlak zachytila Dětství vlastních potomků. Výstava působí jako procházka cizím rodinným albem (recenze)
8.3.2019, Adéla Mrzílková
Automatické, neoriginální, příliš osobní, sentimentální, bez nadhledu, kýčovité. Kata Sedlak se domnívá, že právě takto lze prvoplánově ohodnotit fotografování vlastních dětí a její výstava se s těmito přívlastky skutečně ztotožňuje. Ač se mezi nespočtem dětských fotografií našlo pár, které dokázaly oslovit, celkově výstava evokuje procházku cizí rodinné album.
Čistě z estetické stránky věci jsou prezentované fotografie ve většině případech velmi líbivé, avšak prostředí Leica Galerie není využito tak, aby bylo pro dílo Kati Sedlak tou správnou oporou. Především nasvícení v kombinaci se špatným umístění fotografií způsobuje odlesky, odvádí pozornost a znehodnocuje samotná díla. Je to jako koukat do mobilu ve slunečný den.
Umělecký záměr autorky zachytit dětské sžívání se se světem je patrný jen ve zlomku fotografií. Převážně těch, u kterých nezvolila černobílý filtr. Fotografie jsou živé a reálné jako samotné dětství. Vyzařuje z nich bezprostřednost, odevzdanost a upřímná radost pro děti typická.
Černobílé fotografie onu dětskou živost postrádají. Rozjařené tváře splývají s okolím a celý koncept zachytit dětský okamžik „tady a teď“ v kombinaci s černobílým filtrem zkrátka nejde dohromady.
Samotná myšlenka zachytit prostý dětský život v celé jeho kráse a bezstarostnosti není zavrženíhodná a skrývá v sobě velký potenciál. Kata Sedlak v případě několika fotografií dokázala, že o potenciálu ví a ví i jak jej zachytit, jen se v případě svých dětí nechala unést osobními emocemi.
Výstava by fungovala, kdyby se fotografka dokázala oprostit od osobního prožívání zážitků svých dětí a dokázala tak objektivně posoudit, které fotografie v sobě nesou kýžené emoce a které jsou plné emocí jen ve spojitosti s osobními prožitky.
Výstava Dětství bude pokračovat až do 22. dubna v Leica Gallery Praha.
Foto: Kata Sedlak, archiv Leica Gallery