Je jen málo evropských tvůrců, kteří jsou natolik známí svým přístupem ke klasickým dílům. Jan Klata do svých někdy radikálních adaptací přidává náhled současníků i provokace, které by v minulých stoletích stačily k odsouzení i na dvě hranice za kacířství. Překlad Otokara Fischera přivádí v Divadle pod Palmovkou k životu pečlivou prací s fyzickými dispozicemi herců, šikovnými technickými vychytávkami a v neposlední řadě také svítícími růžky, aby si kromě církve či popkultury mohl ve finále utahovat i z diváka.

Co je to zlo a jak mu čelit? Kdo svého osobního ďábla cynicky využívá a kdo je jím fascinován. Faustův příběh přináší hledání lidskosti a snahu proniknout do nejhlubší podstaty života a zákonitostí přírody v současném světě. Tedy jestli je pro dobrý současný svět ještě nějaká naděje.

Odvážná adaptace obou dílů Goetheho dramatické básně nabídne publiku neustávající jízdu veršovaných útřžků na pozadí úmluvy mezi doktorem Faustem a ďábelským Mefistofelem. Autor neřeší gender ani přílišnou korektnost a nabízí jednotlivé části skládanky jak je vidí sám očima člověka a umělce v 21. století. Mefistovi nasadil kapuci a místo kopyt boty s obřími podpatky, Markétce uťal nohu a nechává ji mluvit ječivou fistulí a osazenstvo, které ústřední dvojici provází, pravidelně nechává okusovat boží radovánky naplněné provokativní hrou s ovocem a dalšími nemravnostmi.

Moderní tyjátr s více než tříhodinovou stopáží, který prolétne divákům se svítícími růžky na hlavě před očima jako nic, neustále šponuje a nastavuje hru na kočku a na myš, kde má zdánlivě znuděný Mefisto nebohého doktůrka trvale "na háku".

Narážky na církev už jsou Klatovým evergreenem a ve Faustovi rozhodně panenky Marie či jiné symboly víry nešetřil. Skvěle si na scéně pohrává i s technikou, kdy využívá živý přenos z kamery nebo skromný, ale efektivní pohyb rekvizit a pevných součástí jeviště. Kapitolou samou o sobě je pak hudba. Těžko říct, kolik polský režisér zaplatil za práva k užívání U2 a různých dalších aranží slavných písní. Nelze mu však upřít originalitu a smysl jejich použití.

Jan Teplý s Terezou Dočkalovou v hlavních rolích excelují. Teplý je slovem naléhavý, vážný, ale i zoufalý či pomatený. Mefisto Dočkalové sedne i díky modernímu pojetí, ve kterém ještě víc uplatní svou drzou polohu floutka, který je cool a zároveň mu patří svět. A nikoliv jen metaforicky. Kamila Trnková v roli Markétky balancuje mezi karikaturou a Klatovou kreací. Možná nejtěžší úkol ze všech ale zvládá obstojně.

Co nejobjektivnější odstup od režisérových úspěchů či předchozích spektáklů příliš nepomůže. Jan Klata je totiž svůj - a co jiného by měla divadelní kritika vyzdvihovat než dílo progresivního tvůrce, který má zřetelný rukopis a k tomu všemu diváky udrží s rohy na hlavě přes tři akty? To neví ani ďábel sám.

7.3.2019 | Barbora Bittnerová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout