22. února uplynulo přesně 32 let od smrti Andyho Warhola, pop-artového malíře, filmaře a taky manažera hudební skupiny Velvet Underground. K oslavě jeho stále slavného odkazu se smíchovská MeetFactory proměnila v ráj černých roláků, sak, květin ve vlasech, stolků převlečených za plechovky polévek Campbell, sloupů obalených alobalem a hlavně specifické hudby. Vystoupily tu celkem čtyři kapely podobného ražení jako art rockoví Velvet Underground nebo The Doors.

Foto Tereza Kopelentová

Při příchodu do MeetFactory, která je sama o sobě originálním prostorem plným překvapivých prvků, se návštěvník v pátek večer obklopil stylově oblečenou mládeží i uměleckými kontroverzními filmy Andyho Warhola promítanými na stěnách. Po sluchu došel snadno do hlavního sálu, kde večírek začal s kapelou Madhouse Express. Zpěvák s pronikavým hlasem v červeném saku a házející dlouhou tmavou kšticí, doprovázen třemi hudebníky ponořenými do své hudby připomínající zvuk 60. let, si získal úspěch publika okamžitě. Experimenty se zvukem zakončila první kapela s kouzelným thereminem a opakovaným veršem “Yes, yes, we are mad.”

Co to je šílenost, se ale ukázalo pořádně až s následujícími kapelami. Branko’s Bridge, kteří přišli na řadu jako druzí, se opět do své “doorsovské” hudby podpořené zvuky kláves taky ponořili naplno. Zpěvák, na první pohled mladý a nesmělý, ze sebe vyluzoval chraplák, který byste čekali od drsného rockera. Využíval ho však k naplnění psychedelického poselství písní své kapely. Ač mladí, Branko’s Bridge dokázali početné publikum páteční Meetfactory roztancovat až neřízeně. 

Třetí bod programu, oblíbení Kill The Dandies!, se přesunuli se zvukem za další hranici. Během experimentů se zvukovými stěnami po vzoru Phila Spectora zkombinovanými s jednoduchým kouzlem Velvet Underground zaujala tříčlenná formace v čele s charismatickou zpěvačkou a svérázným zpěvákem i náročnější posluchače. Pro této hudby méně znalé ale byla zase méně proniknutelná. 

Nespoutaný večírek

Živé vystoupení zakončila punková formace Old Folks House, která úvodním oslovením publika “Čau, zmrdi” zcela odbourala bariéry, pokud vůbec ten večer nějaké existovaly. Bez zábran bylo i hudební vystoupení plné drsného zpěvu, hlasitých kytarových riffů a nespoutaných bicích.

Ze stěn přitom neustále vyzývaly k pozornosti záběry obličeje muže užívající si orální sex nebo drag queens konzumující banán tím nejsmyslněji představitelným způsobem. V nadzemní galerii MeetFactory visely fotografie ze života oslavence, mezi vystoupeními kapel hrály z reproduktorů nahrávky Velvet Underground, kapely, která za své existence nezískala téměř žádný komerční úspěch, ale dnes patří mezi jednu z nejvlivnějších skupin šedesátých let. 

Foto Tereza Kopelentová

Ať už návštěvík vydžel celý několikahodinový program večírku, jen jeho část nebo dorazil až na afterparty, mohl si odnést třeba obrázek z Instaxu. Jednoduchost hudby, byť kvalitně provedené, doplňovala celkovou atmosféru založenou hodně na vizuálnosti a dojmu, který návštěvníci na akci získávali. “Jsem hluboce povrchní člověk,” řekl jednou sám Warhol, což mluví za vše. Povedlo se tak uspořádat autentický warholovský večírek, na který navíc bylo vyprodáno. Tak zas za rok, Andy.

Foto Tereza Kopelentová

23.2.2019 | Eva Ticháková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout