Tvoříte technikou Dynamické Rychlokresby, jak jste se k tomuto druhu tvorby propracovala?

Dynamickou Rychlokresbu jsem vymyslela sama. Denně jsem kreslila, zachycovala svět okolo, podněty a veškeré nuance, co mě obklopovaly. Možná právě proto jsem dospěla do fáze, kdy jsem dnes schopna vidět všechny věci velice bystře, vnímat mnoho podnětů, a navíc je hodit na papír v několika vteřinách na první dobrou tak, aby byly nosné a co nejméně bezchybné. Jsem na sebe nesmírně přísná, mám neustále nastavené zrcadlo sebereflexe a nesnesu, abych dělala chyby. U každého z děl jsem dodnes nespokojená a mám za to, že člověk se má stále co učit a být stále lepší a lepší.

Osobně jsem nejvíce zaměřená na figurální kresbu, která je pro mě zásadní. Považuji se za figuralistku, a s tím souvisí i samotná Dynamická Rychlokresba. Tato technika je nosným mezníkem mého života a tvorby.

Věrka Vybíralová

Co tento styl vlastně znamená a představuje?

Osobně bych tento styl nejlépe a nejsnáze popsala právě tím, že je na něm zásadní především má schopnost zpracovat v sobě věci v desetinách sekundy a na popud tohoto složitého vnitřního světa jej v okamžiku přenést na papír či plátno. Tenhle můj vnitřní vklad, který ve mně vaří a pere se s povrchem děl, je pak nosníkem, proč vnikla i Dynamická Rychlokresba, jež je samostatnou disciplínou sama za sebe. Tuto techniku prezentuji jako show, představila jsem ji na mnoha akcích nejrůznějšího charakteru, jak na prestižních, tak na soukromých. Má širokospektrální dopad v tom, jakou mezinárodní řečí mluví.

Vzniká během pár minut, stojí na tom, že si na pódium vyberu lidi z davu, které jsem neměla možnost si napozorovat a nastudovat. Poté během tří až čtyř minut zachytím tři osoby v životní velikosti na formát 3x2 metry. Během těchto pár minut vnímám všechny nuance, detaily i celky, především pak mluvu těla. Celý proces stavím na celku a figurální kresbě. Nejedná se o žádnou naučenou věc, kde bych vykreslovala předem danou věc, ale o momentální zachycení cizích lidí a jejich charakteru v úzkém časovém měřítku. Tento listopad se mi podařilo získat reference Parlamentu ČR jakožto dokladu jedinečnosti této techniky.

Za jak dlouho takovýto obraz dokážete vytvořit?

Záleží, jak který. Dynamická Rychlokresba je samostatná kapitola, co se týče monumentálních portrétů, které nyní tvořím, dělí se na kus od kusu, emoce od emocí. Co cítím, stav, ve kterém pracuji také hodně rozhoduje a drží zásadní zbraň v ruce v podobě času. Některá díla jsem schopna udělat za pár minut, některá za čtyři hodiny, jiná dělám s přestávkami několik dní. Pokud ale přestanu nějaké myšlence vnitřně věřit, je to pro mne informace, že končím a na díle již nepokračuji. Postrádalo by mou energii a sílu v tahu a lince, na kterých má díla stojí.

Foto archiv Věrky Vybíralové

Na výstavě Nepřehlédnutelní v Opavě vystavujete svá díla i intimní deníky. Co se o vás můžeme v denících dozvědět?

Nepřehlédnutelní jsou velkým projektem, jenž je v tuhle chvíli putovní a stále se rozrůstá o více a více děl. Jsem v něm nyní velmi ponořená. Lidé, jež jsem vyobrazila, jsem si vybrala doslova na ulici. Hodně pociťuji emoce a energii a mám za to, že na mě v tu chvíli promluví právě ta jejich. Už je pak jen na mě, zda najdu odvahu či vhodný moment je oslovit pro svůj projekt, zda usoudím, že tenhle konkrétní člověk se bude hodit pro mou koncepci. V současnosti bych ráda našla havíře, vězně a hrobníka. Jsem člověk, co jde v mnoha věcech sám proti sobě, jelikož nejdu po prvoplánovosti ani pohodlí, nemaluji a nekreslím profláklé persony, které by možná o to víc a snáz našly vztah k zákazníkovi. Vše stavím na autentičnosti. Je ve mně vrytá jako linka, jež mně byla dána jako osudová.

Autentičnost pro mě není žádné slovo, ale ryzí vnitřní pocit a můj smysl života. Být pravdivá, nacpat to, co cítím, do svých děl a nekoukat na to, zda je prodám či nikoli. Miluju obyčejné lidi. Lidi z davu. Mám za to, že právě tihle lidé stojí za pozornost, chci ukázat, že i oni mají pohnuté osudy, mají své příběhy, a není to pro ně vždy lehké. Muži, jež prezentuji na svém projektu Nepřehlédnutelní, jsou skutečně nepřehlédnutelní z různých aspektů, především pak vizuálně. Mám zde námořníka, hasiče, MMA bojovníka, tatéra a v neposlední řadě mistra baletu Vanniho. Tento koncept tak spojuje lidi, kteří by se za normálních okolností v normálním životě nepotkali. Většina z nich jsou mými velkými přáteli, silné příběhy stojí za tím, jak jsme se setkali i jak se naše životy dotýkaly. To vše se snažím dostat do díla. Bez kalkulu, čistě z potřeby mé osoby, duše, srdce, hlavy a ruky, všechno tohle do díla opřít. V mé typické lince, která je mi vlastní, se to tam snažím všechno vepsat do tváře.

Tentýž přístup mám stejný u zmíněných deníků. Obsahují mé skryté Pandořiny skříňky, vyhřezne tam jen to, co držím pod pokličkou, co mě bolí nebo naopak těší. Nesnesu nespravedlnost nebo bezpráví. To vše nořím ve slovech, básních a kresbách, kde své pocity utopím a snažím se jít dál. Silně se mě dotýká jakákoli forma násilí a není mi jedno, když je lidem okolo mě zle, smutno nebo když zažívají křivdy. 

Vnímám veškeré emoce a osudy, možná proto se taky svým modelům často stanu blízkým přítelem.

 

Prozradila byste, co se skrývá pod pojmem pískomalba?

Pískomalba je technika, kterou osobně pojmenovávám „živá animace“. Pro různé firmy a konkrétní osoby tvořím příběhy psané na míru. Zde využívám svých znalostí ze studií animace, kreslím přípravné storyboardy, komiksy. Na základě toho se pak v technice pískomalby snažím vše během pár minut v mnoha sekvencích nakreslit za doprovodu hudby. 

Jedná se o techniku, jež má mnoho úskalí i plusů. Musíte mít obrovskou fantazii a představivost, abyste dokázali vložit do pouhých pár vteřin silné momenty, a přitom stvořit příběh konkrétní a srozumitelný pro publikum. Ještě umět nacílit muziku, aby to mělo ten pravý konečný efekt.

Foto archiv Věrky Vybíralové

S jakým povrchem a pískem u této techniky pracujete?

Povrch je podsvícené sklo. Co se týče písku, byla to dlouhá a náročná cesta, než jsme s týmem našli tu pravou vlastnost a materiál pro tuhle techniku. O co se přesně jedná, je ovšem naše tajemství, mohu jen říci, že se jedná o velmi drahý a exkluzivní materiál, z tabulky diamantů.

Proč jste si zvolila zachycování právě postav a figur?

Figurální tvorba je jedna z nejnáročnějších vůbec. Baví mě překračovat limity v sobě samé a klást si za úkol zachytit lidi svým stylem, tak abych v tom byla vepsána celým svým nitrem. Stále jsem kreslila lidi v tramvajích, metru, čekárnách, hospodě, na ulici, nádraží, u lékaře... Tak jak jsou, sami za sebe. To mě naučilo vnímat jejich svět ve svém čistém bytí. Už na školách mi bylo profesory doporučeno, že mám silný dar, mé linky, a měla bych se na to zaměřit. Oni jsou tím pevným a podstatným základem, který mi vnukl, ať si za tím jdu a neustupuju. Často jsem měla v duši zlom a silné otázky, zda vůbec tvořit. Ovšem být umělcem je mým posláním a já to přijala. Teď musím žít se všemi plusy, ale hlavně přijmout i rizika.

Bylo mi dáno něco shůry a já to pokorně přijímám a snažím se to ustát.

Působila jste i v talentové soutěži, jaká to byla pro vás zkušenost? Posunula vás dále?

Celková zkušenost byl skvělá. Pro mě jako umělce bylo zásadní především to, že jsem zase vnímala vše jako celek, nevšímala jsem si jen hlavních aktérů, porotců, ale nasávala atmosféru zákulisí, obrovského týmu lidí, kteří celou tu mašinérii dokázali ukočírovat. Právě tito lidé se chovali profesionálně a fajn. Když se oprostím od tohoto svého vnímání, tak mohu říci, že mě to určitě vyhodilo do zorného pole publicity. V mnohém mi pomohlo zejména pak ukotvit svou individualitu a potvrdit a stvrdit svou techniku dynamické rychlokresby, s níž jsem já jako autor poprvé přišla a představila ji světu.

Jaké pro Vás bylo kreslit před tak velkým publikem?

Já mám v sobě tak trochu dvě Věrky. Jedna je křehká a často se zcela dobrovolně asocializuje světu ve svém ateliéru a ta druhá je ta, co vyskočí na pódium a nechce zklamat.

Když stojím pod pódiem, jsem naprosto obyčejná holka, co má svoje obavy a strachy. V okamžiku, kdy vystupujete před publikem, stává se z vás performer, co musí obstát a nezklamat. V ten moment mě to přehodí jinam a jsem připravená se vším všudy dostat se do fáze flow, kde nevnímám nic než jen kreslit, kreslit, kreslit! Sama na sobě cítím, že mi nastane takový nepopsatelný stav, kdy jsem v danou chvíli někde jinde v jiném vesmíru a makám.

Věrka Vybíralová

Vím, že se kromě malby živíte restaurátorstvím. Kde můžeme vaše díla kromě galerií obdivovat?

Moje díla, jež jsem zrestaurovala, jsou zastoupena na hradě Křivoklát, na zámku Žleby, Steklík, Veltrusy. K vidění byly i na významných výstavách Pražského hradu. Jsem autorkou konceptu nádherné expozice Vstupte s námi do obrazu na Křivoklátě. Zde jsem prošla i prací designéra, jelikož jsem vytvořila celkovou koncepci, design a kresby. 

Nejvýznamnějším a také nejprestižnějším restaurátorským počinem, za kterým stojím, je pozlacení střechy Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.

Vyžíváte se více v Rychlokresbě, nebo pískomalbě? Případně je vaší největší vášní právě restaurátorství?

Jednoznačně jsem nejvíce vpitá v Rychlokresbě. To jsem zkrátka já sama. Nicméně, volná tvorba je ta, co mě v současnosti živí, baví a zcela naplňuje.

Co je v náplni vaší práce nejdůležitější?

Krásná otázky, díky za ni! Asi nejdůležitější je pro mě vnitřní vklad. To, co prožívám, když tvořím nejde popsat. Jsem v tom vpitá, vydávám ze sebe vše. Neváhám, nečekám, prostě jsem součástí mého díla. Podstatou je pak fakt, že mám často pocit, že chápu, proč malíři umírali hlady a že asi umřu hlady taky, protože mě nezajímá dopad. Jsem si ho sice silně vědoma, ale nejsem obchodník, jsem především umělec. V tu chvíli dělám, co nejlépe umím. Často když odchází má díla za zákazníkem nebo na výstavu, tak pociťuji, že jsem jak bez ruky nebo bez nohy. Obrovský kus mě je pryč. Zkrátka nejdůležitější pro mě je, že moje dílo jsem já. 

Myslím, že ti, co mě provázeli mým tvůrčím životem, mí skvělí profesoři a autority, to cítili nejvíce a dokázali to ve mně nakopávat a držet mi záda nebo mi taky i podlomit nohy. Vše jsem se to snažila ustát. Jelikož nepocházím z umělecké rodiny, už studia byla pro mě ve všech směrech velmi těžká. Několikrát jsem si klekla až k zemi. 

Kde čerpáte inspiraci pro svá díla?

Inspiraci beru ze všeho kolem sebe. Já vlastně ani nevím, zda bych to popsala jako inspiraci, je to zkrátka svět sám. Dokážu se dojmout nad motýlem nebo pěknou kytičkou či nad pohybem dětské ručky v kočárku, stejně tak mě zraňuje bezmoc lidí na ulici, a to vše v jeden moment.

Vnímám v pár vteřinách strašně moc podnětů a moje tělo a mysl to nějakým způsobem zpracovává, myslím, že nad tímto procesem nemám ani vládu. Co mě ale nejvíce dráždí k činu, jsou pak lidé okolo - v té vnímané formě. Jako objekty mého neutuchajícího zájmu je neustále zachycovat, zpodobňovat, a to vše pokud možno jinak, mým stylem, nepřehlédnutelně.

Pusu Věrka s Věrkou :)

15.2.2019 | Valentýna Ondřejová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout