Z Vodičkovy ulice projdete pasáží Světozor do Františkánské zahrady, a když se vydáte směrem k Jungmannovu náměstí, najdete po levé straně vstup do nedávno otevřeného Národního filmového muzea NaFilM. Sídlí v přilehlé budově Mozarteum, v níž ve druhé polovině 20. století nahrával Supraphon.

Film coby médium vychází z fotografie a prvotním úkolem průkopníků filmu bylo vymyslet, jak rozpohybovat obrázky. Jakýmsi předchůdcem filmu bylo zařízení zoetrop, které je k vidění v první části expozice. Když tuto optickou hračku rozpohybujete a nahlédnete do jednoho z okének, uvidíte pohyb panáčka.

„Zoetrop jsme oproti minulé výstavě upravili, aby bylo snazší ho ovládat. Pomocí tlačítek je možné nejen pohybovat s cylindrem se štěrbinami, ale také rozblikávat světlo. Díky tomu je možné názorně ukázat stroboskopický efekt, a dovysvětlit tak spojení původních hraček s filmovými projekcemi,“ dodává Adéla Mrázová.

Expozice Národního filmového muzea NaFilM. Foto Richard Špůr

„Prapromítačkám“, mezi něž patří laterna magika a praxinoskop, se věnuje následující místnost. Na jejím konci návštěvníka čeká první promítačka, na které si může promítnout film z 35mm pásu.

„Naším cílem je o filmu vzdělávat a zprostředkovat návštěvníkům historii filmu skrz vlastní zkušenost. Proto jsme se rozhodli si všechny exponáty vyrábět sami tak, aby na ně bylo možné sáhnout a vyzkoušet si, jak fungují. Například díky promítačce na kličku návštěvník může nejen sledovat, na jakém principu je projekce ze statických obrázků založena, ale také má možnost pochopit, jak mohl sám promítač ovlivňovat rychlost projekce,“ vysvětluje Adéla.

5D kina nejsou žádnou novinkou

Ještě před samotným vznikem stálých kin se na filmy mohlo chodit do zábavních parků a na veletrhy, jak připomíná další část expozice. Místo umění se totiž zpočátku považovaly spíše za atrakci.

„V lunaparku si návštěvník koupil lístek na atrakci, která vypadala jako vlak připravený k odjezdu ze stanice – ten se ale pohyboval jen zdánlivě. Najatí chlapci za pár centů nakláněli bidly vagón do zatáček a obrovské větráky umocňovaly zážitek z rychlosti. Přitom se promítaly speciální filmy zvané fantomové jízdy. Ty natáčeli kameramani přivázaní na přední část lokomotivy, čímž vytvářeli dojem virtuálního cestování,“ říká Adéla.

Tento pocit, jaký bylo možné zažít v lunaparku před více než sto lety, v muzeu navodí speciální rekonstrukce těchto atrakcí zvaných Hale's Tours ve virtuální realitě. „Technologie, o kterých si myslíme, že vznikly před pár lety, nejsou ve skutečnosti ničím novým,“ doplňuje.

Expozice Národního filmového muzea NaFilM. Foto Richard Špůr

S podobou filmových představení v prvních projekčních sálech seznamuje návštěvníka následující místnost, kde zaujme holografická projekce komentátora, kterým není nikdo jiný než televizní moderátor Alexander Hemala. V muzeu komentuje zhruba minutové filmy, a když se ho pokusíte obejít, dost možná po vás bude pokukovat. Komentátoři byli přítomní na projekcích němých filmů, ke kterým dovysvětlovali děj. Také stáli před kinem a lákali diváky na promítání či sestavovali program. „Byli to takové hvězdy prvních snímků, dokázali nejen poutavě vyprávět, ale zajišťovali také intenzivní divácký zážitek,“ poznamenává Adéla.

Ke komentátorovi se v kině brzy přidali ruchaři, kteří stáli u zrodu nového filmového řemesla. To představuje další část expozice, tzv. ruchárna, kde je možné používat nástroje zprvu používané za plátny kin a nazvučit si jimi promítané filmové ukázky.

Dolní patro hostí krátkodobé výstavy

Tím však expozice nekončí – ve spodním patře najdete dvě krátkodobé výstavy, aktuálně na téma československé meziválečné avantgardy a animovaného filmu.

V prostorách věnovaných avantgardě poznáte filmy, které nebyly určené pro kino, ale pouze pro vlastní fantazii. Ve formě libret je psali významní literáti jako Vítězslav Nezval či Jaroslav Seifert. Texty působily jako rozzáběrovaný film, který si čtenáři měli představit v hlavě. V muzeu se ocitnete v místnosti plné závěsů, mezi nimiž si musíte najít cestu do nevšedních projekčních "kokonů". V každém z nich se můžete posadit na židli, nasadit si sluchátka, poslechnout si jedno z libret namluvené od českých herců a sledovat stínovou projekci na stěně, která dovytváří atmosféru.

Z imaginárního kina se přesunete do kina skutečného. Promítané půlhodinové pásmo představí významné československé avantgardní snímky, které podněcují k novému vidění všední skutečnosti. Avantgarda však není jen o představivosti, ale také o principu koláže a okouzlení moderním světem, což dokládá vystavená instalace – stůl plný figurek a vzájemně nesouvisejících motivů, typických pro tento směr, které oživuje hrou světel a stínů pohyb miniaturního vlaku.

Expozice Národního filmového muzea NaFilM. Foto Richard Špůr

Interaktivní je i druhá krátkodobá výstava. Prostřednictvím lentikulárního tisku přibližuje tradičních 12 principů animace, jejichž dodržování tvůrce animovaných filmů Walt Disney požadoval na svých zaměstnancích, aby snímky byly vizuálně jednotné a pohyb v nich působil plynule a věrohodně. Můžete si tu vyrobit vlastní animovaný film, který vám z muzea pošlou e-mailem, nebo se posadit do kina a zhlédnout klasické filmy československé školy animace odlišné od Disneyova studiového stylu.

Na návštěvu skutečně obsáhlé expozice muzea doporučují jeho spoluzakladatelky Adéla Mrázová (AM) a Terezie Křížkovská (TK) si vyhradit minimálně dvě hodiny.

Jak si vysvětlujete to, že Národní filmové muzeum máme až po více než staleté existenci samostatného státu?

TK: Vlastně tomu moc nerozumíme, proč před naším žádné nevzniklo. Dodnes ani neexistuje ucelená publikace, která by představovala historii českého filmu – ty mezery jsou větší. Přitom filmové dědictví máme bohaté, film u nás začínal ve stejné době jako všude jinde na světě a materiálů je spousta. Ale vyžaduje to spoustu času, práce, peněz i odvahy se do něčeho takového pustit…

AM: Určitě je to spojené i s financováním. Udržet muzeum jako vzdělávací instituci stojí spoustu financí, které se nikdy nemusí vrátit. My jsme se rozhodli dělat muzeum postupně, formou dočasných výstav, které nám umožnili sbírat zkušenosti a díky tomu se to teď ve velkém podařilo. Ale chtělo to čas, postupné financování a taky odhodlání.

K otevření muzea přispěla crowdfundingová sbírka na portálu HitHit. Byla pro financování zásadní?

AM: Rozhodně. Když nám v březnu 2018 skončila výstava v paláci Chicago, mysleli jsme, že skončíme nadobro – neměli jsme peníze, náhradní prostory, nic. Zkoušeli jsme hledat prázdné prostory, které by třeba spravovalo město, ale bez výsledku. Prohledávali jsme katastrální mapy a dívali se, komu patří jaký objekt – jestli to není nějaký osvícenec, co by nám ho bezplatně pronajal. Dokonce jsme uvažovali o otevření muzea v obchodním centru. V Kotvě a Bílé labuti je spousta nevyužitých prostor, ty jsou ale pro naše účely příliš drahé. Zkoušeli jsme i Lucernu, kde by se to dalo skvěle spojit s kinem a historií paláce, což opět nevyšlo. Je obtížné někoho přesvědčit o tak velkém projektu. Setkali jsme se i s názorem, že film do muzea nepatří, že archivní kino stačí coby forma filmového muzea, což nám osobně přijde málo.

Expozice Národního filmového muzea NaFilM. Foto Richard Špůr

Jedna návštěvnice výstavy se zmínila o prostoru v Mozarteu, u kterého byl, jak jsme zjistili, jediným problémem komerční nájem – předtím jsme pokaždé sídlili v prostorách zadarmo. Řešili jsme, jestli do toho jít, zároveň jsme ale věděli, že jsme žádný prostor pro kulturní nebo vzdělávací účely za symbolický nájem nenašli.

Kdo vám tvrdil, že film do muzea nepatří?

AM: Na začátku jsme se o myšlence filmového muzea bavili v rámci seminářů s řadou hostů – kurátorů, historiků i filmařů. Někteří z nich otevřeli diskuzi právě o tom, zda je vůbec možné film jako takový vystavovat v muzeu a zda není tou nejlepší prezentací samotná projekce v kině. Přístupů, jak vystavit film, může být opravdu mnoho, každé filmové muzeum vypadá jinak. Třeba ve Vídni se právě drží myšlenky muzea jako dramaturgovaného kina s úvody. My jsme ale nakonec zvolili jinou cestu – chtěli jsme pomocí interaktivních instalací představit, jak se film vyvíjel, vysvětlit principy filmového média i specifickou práci s filmovou řečí.

Uvažovaly jsme i otevření muzea v obchodním centru

Když zmiňujete zahraniční filmová muzea, která jste hojně navštěvovali, co vám jejich poznávání dalo?

TK: Na cestách po muzeích jsme především zjišťovali, co nás v nich baví a co ne. Byla to pro nás inspirace, jak pracovat a zároveň čeho se vyvarovat. Vybírali jsme si i tematicky jinak zaměřená muzea, na kterých nás zajímalo, jak pracují s atmosférou. Není to vždy jen o samotných instalacích, ale i o scénografii daného prostoru – to je něco, čeho si návštěvník na první pohled nevšimne, přitom to hraje u výsledného dojmu velkou roli.

Které muzeum nejvíce naplňovalo vaše představy?

AM: Hodně se nám líbilo muzeum filmu ve Frankfurtu nad Mohanem, které jsme navštívili až v průběhu naší druhé výstavy. To se hodně přibližuje našemu ideálu muzea. Vystavují originální exponáty a vedle toho i funkční repliky, které si mohou návštěvníci vyzkoušet. V dočasných výstavách se zabývají neotřelými tématy, třeba rolí červené barvy ve filmu, což může znít jako koncert z vesmíru, přitom je to výborně edukačně zvládnuté – člověk si díky tomu uvědomí, jak se pracuje s barvou v rámci charakterů postav, různých scén…

Expozice Národního filmového muzea NaFilM. Foto Richard Špůr

Máte za sebou dvě výstavy. Přinesly vám dostatek zkušeností, na jejichž základě jste v současné stálé expozici něco zásadně změnili?

TK: Už víme, že se ne u všech interaktivních exponátů dá spoléhat na návod. K instalacím jsme proto začali přistupovat více intuitivně.

AM: I právně a ekonomicky jsme hrozně vyrostli. Teď jsme aspoň dali rozpočet dohromady dříve, než jsme podepsali nájemní smlouvu. (smích) 

Rozpočet na roční provoz vašeho muzea činí 6 milionů…

AM: Zahrnuje nájem, poplatky, platy zaměstnanců, které jsme na výstavách neměli, autorská práva na filmové ukázky a celkově náklady na provoz. Od Státního fondu kinematografie jsme získali grant na následující dva roky. Zbytek budeme financovat z prodeje vstupenek, grantů Magistrátu hl. m. Prahy nebo Ministerstva kultury, na jehož rozhodnutí o výši podpory teď čekáme. Zároveň hledáme sponzory mezi soukromými subjekty. Snažíme se i o tzv. bartery, tedy vzájemnou výpomoc, kdy nám firma poskytne reklamní prostor nebo jiné služby a my jim na oplátku třeba věnujeme volné vstupenky do muzea pro její zaměstnance.

Filmové muzeum ve Frankfurtu nad Mohanem se přibližuje našemu ideálu

Odkud jste čerpali filmové ukázky?

AM: Většina projekcí jsou české filmy, zaplacené z archivu, ty je ale třeba doplňovat zahraničními snímky z veřejné domény, jinak bychom se nedoplatili. Vesměs jde o dobové zahraniční snímky podobné tehdejším z tuzemska. Dopředu ale upozorňujeme, že ne všechny jsou pro slabé povahy – třeba záběry z popravy slonice Topsy elektrickým proudem. I na takové filmy se před více než sto lety chodilo, u nás jsme měli naopak oživování mrtvé žáby pomocí elektřiny.

Expozice Národního filmového muzea NaFilM. Foto Richard Špůr

Realizace muzea jistě vyžaduje kuráž a trpělivost, kterou si držíte už více než šest let od prvních návrhů. Nastal během tohoto období nějaký okamžik, kdy jste to chtěli vzdát?

AM: Na to nikdy nebyl čas. (smích)

TK: Vždycky ale byly momenty, kdy nám někdo hodil klacek pod nohy, a my jsme si mysleli, že to můžeme rovnou zabalit.

AM: Ze začátku jsme si mysleli, že uděláme takovou alianci Národní filmový archiv, Národní technické muzeum a my. Archiv má filmy a NTM exponáty. Měli jsme v plánu dát se dohromady s FAMU a UMPRUM a vytvářet návrhy, co by v muzeu mohlo být. Mysleli jsme si, že dostaneme obrovskou budovu nebo kus patra v některé instituci. Byl to ale moc velký projekt a příliš institucí, takže to nevyšlo. Občas jsme si pak říkali, že to nemá smysl, na druhou stranu nedáme nic za to, když to vyzkoušíme.

Asi bychom to nikdy nerealizovali nebýt Musea Montanelli, které nám poskytlo prostor pro první výstavu. Najednou jsme měli strašně velkou zodpovědnost, věděli jsme, že to nemůžeme vzdát. Obrovská motivace pro nás pak byla, že jsme už tehdy měli velkou návštěvnost. Klíčoví pro nás tedy byli lidi, kteří v našem nápadu viděli už v jeho naprostém počátku smysl a dali nám svou důvěru.

Spoluzakladatelky muzea Adéla Mrázová (vlevo) a Terezie Křížkovská. Foto archiv NaFilM

12.2.2019 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout