Ještě jim nebylo ani patnáct a už jsou odepsaní. Žijí jen pro dávku, v každé z nich může číhat smrt. Jejich těla, která jim slouží jako prostředek obživy, neznají jiný pocit než absťák. Na konci sedmdesátých let vznikla kniha, která otřásla světem – na světlo vytáhla tehdejší tabu nezletilých narkomanů. Kromě generační výpovědi jde zároveň o důležité svědectví o realitě Západního Berlína, ostrůvku uprostřed lidově demokratického státu.

Inscenace ve studentském Pidivadle není důslednou adaptací – román, který na 260 stránkách překypuje dějovými zvraty a množstvím postav, podává s ohledem na jeho rozsah ve zhuštěné formě. Zachovává přitom styčné body příběhu – Christianino (Barbora Kepková) problematické dětství, první zkušenosti s drogami, fatální vztah s Detlefem (Ondřej Janoušek), prostituci i pokusy o odvykání. Autoři je přizpůsobili jevištní podobě, což v některých případech vyšlo dobře.

Z inscenace My děti ze stanice ZOO. Foto archiv Pidivadla

Postavu Axela v představení například (zřejmě kvůli nedostatku mužských představitelů) změnili na dívku Axi – její představitelka Oldřiška Jeřábková naštěstí tento podstatný zásah vyvažuje svým herectvím i androgynním vzhledem. Atzeho (Július Kubaščík), který v Christianině životě hrál nemalou roli, nechají zemřít hned na začátku, poté se však na scéně vznáší coby duch a k trpícím hrdinům směřuje uštěpačné poznámky.

Jiné divadelní úpravy jsou přímo iracionální, a kdo dobře zná knižní předlohu, bude z nich nejspíše mírně zaskočen. Mezi postavami chybí matka Christianiny kamarádky Kessi (Anežka Matušinská) která poté, co zjistí, že se její dcera celou noc poflakovala po klubech, pár fackami od drog Kessi nadobro zachrání. V adaptaci jí pohlavky místo ní nesmyslně vlepí Christianina matka (Alžběta Fišerová), která se navíc ke svému závislému dítěti chová spíš jako dobrosrdečná kamarádka než přísný rodič.

Těchto několik přehmatů se dá odpustit díky vlídné délce představení (cca 100 minut) a především vystižení vypjatých emocí, feťáckého sobectví i fyzických příznaků absťáku – odvykací scénu tvůrci neodbyli a publiku naservírovali se vší parádou včetně předstíraného zvracení a třesu. Stejně přesvědčivě podaný je i požitek z drogy. Po každém „šlehnutí“ herci symbolicky zabodnou použitou injekci, z níž vytéká krev, do vypolstrovaného bílého kruhu za zvuku připomínajícího sonický třesk.

Z inscenace My děti ze stanice ZOO. Foto archiv Pidivadla

Silné dojmy jsou nejvíce zásluhou talentovaných studentů, kteří své charaktery odhalují až na dřeň. Neváhají se rvát, sprostě křičet či se psychicky rozložit. Dobře rozvedený je třeba kolísavý vztah mezi Babsi (Michaela Schönová) a Stellou (Eliška Pousková), který je ve snímku od Uliho Edela z roku 1981 jen naznačen. O působivém přerodu naivní Christiane v netečnou závislačku ani nemluvě.

Na rozdíl od románu se na konci představení happy-end nekoná. Místo toho příběh uzavírá performance všech postav, oděných jen do spodního prádla, a odhalujících tak své vpichy a modřiny, kteří po uspokojení své potřeby padnou jeden po druhém na zem. Christiane je rituálně překryje igelitem, jenž tvoří jediné kulisy, a místo blahosklonné poučky trefně povzdechne „Proč všichni ten příběh tolik milujete?“  

15.1.2019 | Kristýna Čtvrtlíková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout