Překročili jsme významné milníky, říká umělecký šéf Divadla Kámen Petr Odo Macháček

Překročili jsme významné milníky, říká umělecký šéf Divadla Kámen Petr Odo Macháček 

Divadlo Kámen je pražské autorské divadlo a umělecký salón působící od roku 2007 ve vlastním komorním prostoru poblíž metra Invalidovna v pražském Karlíně. Existuje však již celých 20 let a za tu dobu vytvořilo kolem 35 inscenací. Jeho specialitou jsou originální a neobvyklé postupy v moderní činohře. O tom, co chystá v nadcházejícím roce, který pro něj bude v lecčems přelomový, jsme si povídali s jeho zakladatelem, uměleckým šéfem a režisérem Petrem Odo Macháčkem.

Jak byste Divadlo Kámen představil někomu, kdo o něm ještě nikdy neslyšel? V čem je specifické a je pro něj něco naopak typické?

Jsme divadlo na okraji všeho: Karlína, Invalidovny, Vítkova, pochopitelnosti, ... Hledáme, zkoumáme, ptáme se, nekonstatujeme všeobecně známé pravdy. Věříme, že moderní umění má smysl a nemusí se podbízet. Máme originální styl. Ale... musí se to vidět... Nedá se o to popsat… Někomu se to líbí, někomu ne, ale každý určitě uvidí něco, s čím se jinde nesetká.

Přesně 42 zubů. Foto: Lukáš Fenzl, archiv Divadla Kámen

Na konci roku 2018 jste překročili hned dva významné milníky. O jaké dvě události se jedná?

První: Divadlo Kámen existuje 20 let. Na podzim roku 1998 jsme s kamarádem Petrem Šimečkem sehnali na inzerát lidi, podrobili je tvrdému „kamennému“ testu estetické vyhraněnosti a s přeživšími nastudovali první inscenaci, která se jmenovala Kámen.

Druhá: rozhodli jsme se otevřít světu. Začínáme intenzivně hledat možnosti, jak nabídnout své vyhraněné pojetí divadla širšímu okruhu lidí. Dosud jsme totiž poněkud okrajoví. Pravidelně k nám chodí především estéti a fajnšmekři. Tento rok se poprvé cíleně snažíme nedělat jen „umění pro umění“, být přístupnější. Přitom ovšem nechceme dělat nějaké kompromisy, raději přidáváme něco navíc. Uvidíme, jak to dopadne.

Co vás vedlo k rozhodnutí otevírat své kreace i méně zkušeným nebo méně vyhraněným divákům?

Za ty roky práce jsme došli k nějakému okraji, k nějaké „mezi vyhraněnosti“, „hranici čistoty“, za kterou už asi jít neumíme, na níž bychom ustrnuli. Jako když se někdo učí dvacet let skákat do výšky a nakonec se dostane přes dva metry... Ale přes tři už to prostě nejde, tak si k tomu ještě přidá skok daleký nebo fotbal. Rozhodli jsme se přivádět k vyhraněnému divadlu i lidi, kteří estéty ani fajnšmekry (zatím) nejsou. Ale především: přímo do našich představení vkládáme prvky, které lidi provází kolem nebezpečných úskalí abstraktnějších forem. Například různě pojaté komentáře, pohledy z jiných úhlů, přepínání do nečekaných stylů divadla. V dosud nejnovější inscenaci „OK plus F“ to poměrně dobře funguje.

Přesně 42 zubů. Foto: Lukáš Fenzl, archiv Divadla Kámen

Jak se promítá vaše vnímání světa do režisérské práce a naopak?

Určitě velmi, jinak to asi nejde. Při tvorbě i v životě jsem přesvědčen, že ve složitosti světa se můžeme nejlépe orientovat estetickým vnímáním (estetiku beru v širokém smyslu... zde není prostor na vymezování), racionálno tomuto hlubšímu poznávání spíš jen slouží. Tím nedeklaruji, že jsem iracionální blázen; myslím, že takhle to má většina lidí, jen si to mnozí neuvědomují. Divadlo je pro mě součástí života, součástí hledání, úsilí o orientaci.

Jak u vás probíhá nastudování nové inscenace?

Vycházíme od estetické vize režiséra, kterou herci (a muzikanti, ...) rozpracovávají a hlavně naplňují životem. Režisér je téměř absolutním pánem nad formou, herec je téměř absolutně svobodný uvnitř té formy. Režisér formuje, herec žije. Nemáme čtené zkoušky, protože text je jen součástí celku, která bez fyzična (prostoru, energií, rytmů) ztrácí smysl. Je pro nás důležitá skoro až extrémní fyzická disciplína, naše činohra je pro nás zároveň tancem. Klademe důraz na otevřenost interpretace, jinými slovy: herec zásadně nemá žádný emoční plán ani žádné předem dané sdělení. Jinak vlastně neděláme nic až tak originálního…

Přesně 42 zubů. Foto: Lukáš Fenzl, archiv Divadla Kámen

Na začátku roku 2019 uvede Divadlo Kámen premiéru hry Přesně 42 zubů, která volně navazuje na inscenaci Přibližně dvaatřicet zubů. Obě hry jsou volnou adaptací románu Svatá kniha vlkodlaka ruského autora Viktora Pelevina. Souvisí to nějak s oslavami dvou, již zmíněných, milníků, nebo se chystáte slavit i jinak?

Já za oslavu považuji právě novou inscenaci Přesně 42 zubů. Je pro nás krokem v otevírání se světu, o kterém jsem se už zmínil. Shodou okolností je to taková rituální, oslavná událost – nechybí v ní rituální téma (výroba automobilů v Čechách), rituální předmět (vejfuk), šamanský způsob jednání herců. I kdybychom nechtěli, slavit musíme…

Jaká hra bude a čím se odlišuje od vaší dosavadní práce?

Dobrá hra se nedá věrohodně popsat, a doufám, že dobrá bude, tak… Hlavní novinka: snažíme se udělat srozumitelnou hru, která ovšem není nějakým kompromisem, změkčením toho, co jsme se za ty roky naučili v oborech jako je minimalismus, formalismus, svobodné odpoutané herectví… Další věc, kterou děláme v této intenzitě poprvé: rituál lidského vytí; celá hra je vystavěna tak, že se všechno točí kolem této archetypální potřeby, kolem tohoto druhu zpěvu, mluvy. Vytí může být exhibicionistické, niterné, chladné, zanícené... Mohl bych vyjmenovat všechny emoce ze slovníku... a stejně by zbylo mnoho nevědomých parametrů vytí…

Další věc: poprvé hraje v naší hře podstatnou roli divoký abstraktní obraz; právě v interakci s tímto obrazem J. Lercha promítaným na horizont jeviště by se měla nastolovat nálada konkrétního představení, konkrétního večera, směr vizí a uvažování, které v tom divadelním prostoru vzniknou. Jinak například prozkoumáváme nadšenou lidskou práci při výrobě prostředků individuální dopravy. Samozřejmě nic netvrdíme, nevíme, jestli je dobré, že jsou ekonomové i automobiloví nadšenci i lidé ve výrobě tak šťastní z tisíců nových vozů, nebo jestli by se všichni měli raději zajímat o něco jiného (a ani nevíme, o co), jenom klademe otázky – jak je možné, že to všechno funguje, včetně nového motoru nového auta? Proč jsou auta pro lidi tak vzrušující? Co cítíme, když jedeme kvalitním autem? Jak voní právě nastartovaný nový motor? Co v nás vzbuzuje abstraktní obraz v součinnosti s jízdou autem? A mnoho dalších, které neumíme vyslovit.

Přesně 42 zubů. Foto: Lukáš Fenzl, archiv Divadla Kámen

Co plánujete do budoucna? Chystáte v novém roce ještě nějakou další premiéru?

To je zatím tajné... Rozhodujeme se mezi dvěma projekty, nebudu tedy předbíhat… Určitě chceme pokračovat v této cestě: dělat esteticky vyhraněné divadlo srozumitelné i pro nepřipravené diváky. Budeme performovat a pořádat debaty, workshopy a přednášky.

A právě na ně jsem se chtěla také zeptat… Kromě divadla se věnujete i mnoha jiným aktivitám pro veřejnost. Pořádáte workshopy a debaty o různých aspektech moderního umění. Mohou se diváci v dohledné době na nějaký workshop či debatu těšit a pokud ano, na jaké bude téma?

Jednou z jarních akcí bude několikadílný víkendový workshop činoherního minimalismu pro herce i zájemce o soudobé umění obecně. O jednotlivých víkendech se budeme věnovat například základním principům minimalistického jednání na jevišti, práci s časem, prostorem a textem, možným přístupům k tématům a motivům. Takovéto víkendy mohou účastníkům otevírat netušené světy – o umění, estetice a komunikaci se dá uvažovat z mnoha úhlů pohledu, a mnohé si rovnou společně zkoušíme, zakoušíme.

Divadlo Kámen je spojeno i se zajímavým projektem Pražské domy. Můžete nám ho přiblížit?

Tomuto ambicióznímu projektu nebo spíš programu sobotních vycházek, který probíhá už asi 15 let, se věnuje hlavně moje žena Helena. Myšlenka je jednoduchá: každý dům má číslo popisné. Postupuje se tedy doslova dům od domu, od jedničky dále. Každému domu se věnuje náležitá pozornost – mezi desítkami minut a několika hodinami. Probírá se historie místa v kontextu dějin umění i historie obecně, urbanismus a architektura, zajímavosti. Od roku 2003 se už podařilo projít celé Staré Město, nyní se už několik let prochází Nové Město.

Přesně 42 zubů. Foto: Lukáš Fenzl, archiv Divadla Kámen

V rámci uměleckého salónu Divadla Kámen v minulosti pravidelně probíhaly přednášky a vycházky o dějinách umění v širších souvislostech s předními historiky umění jako jsou Vladimír Czumalo, Jakub Synecký nebo Ladislav Zikmund Lender. S Vladimírem Czumalem se znám osobně a proto dobře vím, že jím vedené přednášky a vycházky za uměním a architekturou jsou pokaždé velmi obohacujícím zážitkem. Oblíbený je i cyklus přednášek historika umění Jakuba Syneckého o jednotlivých městských částech Prahy. Bude tento cyklus pokračovat i letos?

Ano. Koncem ledna bude mít Jakub Synecký přednášku o Vinohradech, v únoru o Žižkově, později o dalších pražských městech. Objeví se i Vladimír Czumalo, ovšem pravděpodobně až na podzim. Oba jsou nejen špičkoví odborníci, ale také vynikající řečníci, takže jejich přednášky bývají v jistém smyslu i divadelním představením. Uspořádáme i pár vycházek po architektuře a uměleckých dílech ve veřejném prostoru sídlišť Invalidovna a Ďáblice.

Petr Odo Macháček. Foto: archiv Divadla Kámen

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Divadlo Kámen nabízí i další akce

Místo konání: Divadlo Kámen

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!