Spisovatel rusko-litevského a židovského původu Romain Gary (1914–1980) zaujímá v kontextu francouzské literatury zvláštní místo. Autor je znám nejen tím, že díky užití tajemného pseudonymu je jediným autorem, jenž, vzdor pravidlům, získal dvakrát Goncourtovu cenu, ale i svými neobyčejnými tvůrčími postupy. V jeho více než třiceti knihách se často objevují antihrdinové, kteří stojí proti soudobému systému, pohrdají zkaženým světem a věčně balancují mezi hořkou beznadějí a toužebným očekáváním.

Výjimkou není ani Světlo ženy (Clair de femme, 1977), kratší prozaický text vydaný jen tři roky před autorovou sebevraždou. Hrdinou příběhu je pilot Michel, jehož manželka Yannick zemřela na rakovinu. Při výstupu z taxíku vrazí do ženy jménem Lydie Kowalská[1], která prožila obdobné trauma, když následkem autonehody zemřela její dcera a manžel je stižen Wernickeho afázií.[2] Dvě osamělé duše se během jediné společné noci sblíží a objeví v sobě dosud skryté pocity.

V nitru rozervaných

Patrně nejzajímavějším prvkem celého díla jsou hlavní postavy, vypravěč příběhu Michel a osamělá bělovlasá Lydie. Michela, průměrného a životem znaveného muže, lze bezpochyby zařadit do kategorie postmoderních antihrdinů, jaké známe z děl autorů tzv. minimalistické generace[3], tj. Jeana-Philippea Toussainta, Jeana Echenoze a dalších. Bez ohledu na společnost, v níž se Michel zrovna nachází, jde o člověka setrvávajícího v ústraní, snad až splývajícího s davem, jehož myšlenky jsou však věcné a mnohdy poetické.

O Iliadě se říká, že je to epopej, a obdivují se tisíce jejích hrdinských bojů. Mnohem těžší je vyprávět o dvojicích, které spolu v klidu a pohodě stárnou, přitom to jsou ta nejkrásnější vítězství.

Ani Lydie svým vystupováním na první pohled nepřekračuje rámec průměrnosti; kromě nonšalantní ostýchavosti a neustálých výčitek svědomí – pramenících z toho, že po nehodě přestala milovat svého chotě – jsou její jedinou zvláštností zářivě bílé vlasy. Avšak přesto, že její vnímání světa je o poznání méně poetické nežli Michelovo, i její myšlenky mohou svou hloubkou čtenáře překvapit.

Zatímco samostatně by postavy nejspíše působily fádně, jejich setkání vyústí v řadu dlouhých a emocemi nabitých dialogů shrnujících úděl lásky v moderní společnosti. Jak tomu již u obdobných děl bývá, komplexnost postav a jejich smýšlení jsou stěžejním prvkem textu, kdežto příběh je spíše všednější. V románu jistě nalezneme celou řadu pozoruhodných anekdot – např. setkání se seňorem Galbou, jehož drezírovaná zvířata tančí paso doble – nicméně teprve Michelovy připomínky, mnohdy i jízlivě ironické, jim dodávají na zajímavosti.

Pozoruhodné jsou i ostatní postavy, mezi nimi např. již zmiňovaný seňor Galba, komediant a cvičitel zvěře, obávající se nejen o svůj život, ale i o osud oblíbeného psíka, či Lydiin afatický manžel Alain a jeho poněkud panovačná matka. Pocity odcizení, jež pozorujeme Michela a Lydie, nalézáme i u těchto postav; patrně nejzjevnější jsou u Alaina, který není schopen kontrolovat svou řeč. Očividné jsou však i u Itala Galby[4]. Jeho jediným společníkem je zvíře, a tak zoufale hledá přátele i v neznámých lidech.

Vážný humor

Zatímco děj je vcelku prostý – a mnohé ideje se v díle opakují – užitý jazyk celé dílo ozvláštňuje. Text je plný obrazovosti, vytříbených finesů a poetismů, a to platí i o dialozích. Každé slovo je zvoleno s pečlivostí Garymu vlastní, a tak minimalistický příběh nesklouzává k banálnostem a klišé, ať už protagonisté hovoří o běžných otázkách, nebo o palčivějších problémech, kupř. o samotě, lásce, beznaději, smrti či o již zmíněném odcizení.

Bylo by však nerozumné považovat Garyho text za melancholickou zpověď stárnoucího muže, v níž se zrcadlí jen zoufalství a znechucenost. Světlo ženy je totiž dílem oslavujícím naději a zejména lásku, která, jak tvrdí Michel, má na vše odpověď. Garymu nelze upřít ani smysl pro humor, ačkoli – a zde lze opět užít srovnání s autory tzv. minimalistické generace – se obvykle jedná o důvtipnou ironii či sarkasmus.

Chtělo by to i pár krásných básní, ale jak bys po básnících mohl chtít, aby psali o lásce, takový nedostatek originality vyžaduje ohromné úsilí.

Pozitivně se jeví i překlad Tomáše Havla, jemuž prakticky není co vyčíst. Překladateli se podařilo zachovat jak minimalistickou atmosféru příběhu – příkrost některých popisných pasáží – tak i Garyho komplikovanější styl. Zvlášť zdařilá je česká interpretace afatické mluvy Lydiina manžela, vzbuzující u čtenáře soucit a empatii.

Závěrem lze podotknout, že dílo Romaina Garyho zaujme spíše čtenáře preferující zdánlivě nevýrazné antihrdiny, již přes svou domnělou suchopárnost vnímají svět odlišně, a jazykové finesy, nežli komplexní a spletité příběhy plné zvratů. I když z pohledu dnešního čtenáře není Garyho přístup nijak zvláště inovativní, příznivci postmoderny budou se Světlem ženy v nejnovějším českém překladu spokojení.

 

Zdroj fotografie: nakladatelstviplus.cz.

 

3.1.2019 | Radek Gabriel Karkovský Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout