Od 12. dubna v Divadle v Dlouhé

Láska. Z jejích tisíců podob jedna ji spíše přibližuje posedlosti, šílenství, stavu, jenž neumožňuje dýchat, který zastavuje srdce. Je v ní vášeň prýštící ze samých hlubin člověka, z míst, o nichž dosud neměl ani tušení, nebo se bál na ně pomyslet. Vášeň zhoubná a naplňující zároveň, jež nevynáší na povrch pouze to lepší v nás, ale stejnou, ne-li větší měrou i vnitřní temnotu. Lze takovou lásku vůbec ještě láskou nazývat? Ne láska až za hrob, nýbrž láska vedoucí do hrobu.

Dvaatřicetiletý básník a dramatik, toho času diplomat Paul Claudel (1868-1955) při plavbě do Číny někdy na přelomu 19. a 20. století poznal svou osudovou lásku. Do té doby muž oddaný Bohu, ale přesto sebezhlíživý a pokrytecký, svatouškovsky upjatý „mladíček“ hledající sám sebe, byl sražen na kolena, „vyrván z kořenů“ a přinucen svést zápas o duši i tělo nikoliv s Bohem, nýbrž se ženou. Jmenovala se Ysé, byla krásná, koketní, trochu bezohledná, zvyklá na to, že dostane, co chce. Taky měla manžela a malé děti. To jim ale nezabránilo začít si románek s krutým koncem. Claudel zůstal opuštěný, se zlomeným srdcem, dost možná aniž by se doopravdy dozvěděl proč to všechno. Pět let se zmítal ve vzpomínkách a pak během necelých tří měsíců napsal o původu svého utrpení divadelní hru, Polední úděl. Hlavního hrdinu pojmenoval Mesa, Ysé zůstala, stejně jako její manžel, vymyslel si pouze ženina bývalého milence, cynicky racionálního a mužně bodrého Amalrica – pravý opak sebe sama.

Nejedná se o jednoduchou hru, ba právě naopak – je to kus ryze intelektuální s množstvím symbolů a významových vrstev, které vyžadují divákovo plné soustředění (ale stejně tak i jeho cit a trpělivost). Naštěstí v Divadle v Dlouhé se obtížných dramat nebojí a mění je v inscenace dokonalé harmonie mezi brilantním herectvím, originální režií a do detailu promyšlenou, efektní scénografií a světelným designem. Řady sedadel před diváky usazenými přímo na jevišti chvíli představují mořskou hladinu, pak mihotavě osvícený hřbitov. Kostýmy v bezchybném sladění podtrhují děj – na začátku, v poledním parnu na palubě zámořské lodi, když je ještě všude plno nadějí a očekávání, je to světle šedá a modrá, později, na hřbitově, kde se tajně setkávají milenci, sytě černá a na samém závěru jako by všechno ztratilo lesk a sešlo. I lidé jsou v těch posledních okamžicích citově vyprahlí a zmrzačení.

Výkony herců jsou jedním slovem fantastické. Všichni čtyři jsou zcela přesní a svým postavám se dostali až na dřeň. Miroslav Táborský v relativně malé úloze úředníčka s velkými ambicemi, ale nesmírně omezeným viděním světa a malými ohledy na rodinu, Miroslav Hanuš jako fanfaronský Amalric, který dokáže z kdejaké beznadějné situace vytěžit maximum, a především jako vždy bravurní Helena Dvořáková s Markem Němcem coby milenci na život a na smrt. Právě tito dva v některých momentech zacházejí za hranice běžného ponoření se do role a vydávají ze sebe všechno. Sledovat je znamená prožívat s nimi intenzivně každý okamžik a trnout v obavách z mytické nevyhnutelnosti jejich utrpení.

Polední úděl vás nezanechá příjemně odpočaté, nepočítejte s tím, že budete z divadla odcházet s prázdnou hlavou a úsměvem na rtech. Bude to spíš pocit zdrcující tíhy osudovosti a možná i prázdnota, ale taková, která se objevuje, když opadnou zjitřené emoce po intenzivním prožitku něčeho výjimečného.

20.4.2011 | Anna Suková Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout