Všechno začalo neobratností, naprosto nezaviněnou nehorázností…

Rakouský prozaik Stefan Zweig (1881-1942) ve svém jediném dokončeném románu Netrpělivost srdce popisuje osud mladého  jezdeckého poručíka Antona Hofmillera. Ten se jednoho dne dostane na večírek místní honorace, kde se dopustí osudného faux pas. Veden slušností a bohužel i neznalostí vyzve k tanci ochrnutou dceru pána domu. Svůj omyl a vlastní výčitky svědomí se pak snaží vykoupit kyticí a návštěvami, a zaplétá se stále více do pasti, z níž už není úniku.

Daniel Špinar jako režisér a autor dramatizace v jedné osobě dokázal z celkem obsáhlého a upovídaného románu vytáhnout hlavní dějovou linku sledující především Antonovu interakci s chromou Editou, a vytvořil tak svižnou a dynamickou inscenaci. Ve své adaptaci zdůraznil konflikty předlohy, kterým přidal na dramatičnosti a nechal převládat houstnoucí atmosféru příběhu.

Špinar Zweigův psychologický román pojal jako absurdně groteskní obraz člověka, který si kvůli svému soucitu, ale i hlouposti a neschopnosti říkat ne přivolá tragédii a ztratí sebe sama. Režisér v inscenaci pracuje také s hororovými prvky, které najdeme ve výtvarné složce inscenace a v symbolech.

Jedním z nejdůležitějších je symbol panenky, přes kterou chromá a příšerně rozmazlená a panovačná Edita komunikuje. Z panenky se však stává i symbol pasti, v níž se Anton ocitá, a událostí, které mu doslova přerostou přes hlavu – panenek je na jevišti čím dál víc, než se v závěru objeví jedna v nadživotní velikosti. Hororové prvky se dostávají také do kostýmů a líčení. Mrtvolně bledé tváře doplňují stylizované kostýmy. Edita je například oblečena do růžových dětských šatů, které však v kombinaci s její mrtvolně bledou tváří působí hrozivě.   

Napínavé atmosféře dopomáhají dynamické prvky, ať už je to zvuk zrychleného tepu doprovázející nejdůležitější události, nebo hromadné scény důstojníků, kteří stylizovaným synchronním pohybem předvádějí jízdu na koni.

Měl jsem s ní přece jen soucit, jinak nic…

Na Netrpělivosti srdce ve Stavovském divadle je zdaleka nejlepší její obsazení. Radúz Mácha jako Anton Hofmiller se poprvé předvedl v takto rozsáhlé roli, kdy během celých dvou hodin (bez přestávky) nesleze z jeviště. Mácha si skvěle poradil s úlohou mladíka, u něhož si po celou dobu nejste jisti, zda jsou jeho činy důsledkem dobroty a soucitu, nebo hlouposti a zbabělosti. Pavlína Štorková jako chromá Edita je neskutečně zábavná a dokonale osciluje na hranici mezi dítětem a zamilovanou dívkou, stejně jako obětí i tyranem, jemuž nikdo nedokáže říct ne.

Jediné, co lze inscenaci vytknout, je stopáž. Přestože je Netrpělivost srdce napínavá a svižná, dvě hodiny bez přestávky můžou být přece jenom pro diváka příliš a chvílemi může ztrácet svoji pozornost. I s touto výtkou se však inscenace řadí po Pýše a předsudku nebo Spalovači mrtvol k dalším z povedených adaptací klasické literatury v Národním divadle.

Foto: Martin Špelda

11.12.2018 | Pavla Haluzová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout