Hmyz a současné umění: připravuje GHMP diváky na blížící se katastrofu?
30.11.2018, jakub.muller
V pražském Colloredo-Mansfeldském paláci probíhá výstava, na které se sochařky Anna Hulačová a Zsófia Keresztes setkávají s o několik generací starším malířem Františkem Janouškem. Název výstavy odkazuje ke hmyzu, který je v doprovodném textu prezentován jako symbol blížící se katastrofy – jedná se ale skutečně o výstavu varující před tragickou budoucností lidstva?
Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s kurátorkou Sandrou Baborovskou připravila pro nejvyšší patro Colloredo-Mansfeldského paláce výstavu nazvanou Éntomos, na které jsou k vidění práce dvou mladých středoevropských sochařek Anny Hulačové a Zsófie Keresztes, doplněné kresbami surrealisty Františka Janouška (1890-1943).
Název výstavy odkazuje k řeckému pojmu „éntoma“, který označuje hmyz; obě autorky ve svém díle tematizují možnost budoucí lidské katastrofy, jejíž příchod dnes signalizuje mimo jiné i vymírání včel a jiného hmyzu. Janoušek je pak autorem ilustrací k entomologicko-filozofické knize Maurice Maeterlincka Život včel z roku 1935.
Anna Hulačová (*1984) návštěvníkům galerie nejspíš nebude neznámá. V roce 2016 byla finalistkou ceny Jindřicha Chalupeckého a za své sochy tehdy získala cenu diváků. Hulačová je ale sochařkou světového formátu, v letošním roce se představila kupříkladu ve Fondation Louis Vuitton či v Palais de Tokyo v Paříži.
Nelze zde postihnout komplexní a složité Hulačové dílo, zdůrazněme alespoň několik nejdůležitějších bodů: ve své tvorbě pracuje s odkazy k mytologiím, východním filozofiím i českému lidovému umění, formálně vychází z modernistického přístupu k soše s velkým zájmem o civilismus. Častá je u ní aktualizace – práce se současnými tématy pracovních podmínek, úředních vrstev a technologií. V Hulačové podání se tak klasické médium sochy stává projevem bytostně aktuálním, současným.
Pro kontext výstavy v GHMP je důležitá také dlouhodobá spolupráce autorky s včelími společenstvími, které doplňují její povětšinou dřevěné sochy plástvemi. Vystavené práce ukazují posun autorky od expresivních prací rané tvorby k větší formální vytříbenosti a uhlazenosti, ale také k práci komplexnější, blížící se instalaci.
Ani maďarská sochařka Zsófia Keresztes (*1985) v českém prostředí nevystavuje poprvé – na počátku letošního roku například proběhla její výstava v Karlín Studios. Na obou výstavách představila své organické sochy hraničící s abstrakcí, které znázorňují převážně totemy, masky či bojovníky.
Na výstavě Éntomos zaujme už výběr vystavovaného – díla sochařek mají až překvapivě mnoho společného. Už na první pohled je spojuje práce s organickými, přírodními tvary. A také tematika – v tomto případě úvaha nad vlivem člověka na přírodní procesy. Společná je jim také svoboda ve výběru často netradičních materiálů.
Keresztes pracuje s dlouhými vlasovitými svazky nití napojenými na objekty z polystyrenu, který pokrývá dlaždičkovou mozaikou jemných, pastelových barev; ten je pak oku libý až na hranici kýče blízkého estetice devadesátých let, a tak se dostává do rozporu s náměty soch, které si spojujeme spíš s bezčasovostí a stabilními či přírodními materiály.
Hulačové volba materiálů je ještě bohatší: pracuje se syrovým betonem, který často kombinuje s kovovými destičkami, na které kreslí nebo tiskne fotografie, se dřevem, doplňovaným o včelí plástve. V současnosti se projevuje její posun k práci s mnoha současnými materiály a k ještě větší odvážnosti, na výstavě se tedy setkáme i s lesklými kovovými konstrukcemi a sochařským objektem plodícím pěnu.
Práce obou sochařek zajímavě doplňují kresby surrealisty Janouška, jejichž zastoupení na výstavě je skromné a nenápadné, přesto zaujmou: svými organickými tvary i tematickým vyzněním jsou tvorbě současných sochařek, které obě ze surrealismu vědomě vycházejí, až překvapivě blízké. Architektura výstavy, jejímž autorem je Tomáš Džadoň, svým hravým (ve vstupní části diváka zaujme a pobaví vitrína v okénku do další části expozice) minimalismem podtrhuje celkové vyznění.
Lidská katastrofa, kterou zmiňuje doprovodný text, je na výstavě přítomna subtilně, spíš podvědomě. Nejedná se o burcující, angažovanou ani doslovnou výstavu, ale spíš o formálně vytříbenou úvahu nad vztahem člověka a přírody. Zda je tato krotkost na škodu či k užitku, musí už návštěvník posoudit sám. Výstava potrvá do 3. března.
Foto archiv autora