Hmyz a současné umění: připravuje GHMP diváky na blížící se katastrofu?

Hmyz a současné umění: připravuje GHMP diváky na blížící se katastrofu?70%

V pražském Colloredo-Mansfeldském paláci probíhá výstava, na které se sochařky Anna Hulačová a Zsófia Keresztes setkávají s o několik generací starším malířem Františkem Janouškem. Název výstavy odkazuje ke hmyzu, který je v doprovodném textu prezentován jako symbol blížící se katastrofy – jedná se ale skutečně o výstavu varující před tragickou budoucností lidstva?

Galerie hlavního města Prahy ve spolupráci s kurátorkou Sandrou Baborovskou připravila pro nejvyšší patro Colloredo-Mansfeldského paláce výstavu nazvanou Éntomos, na které jsou k vidění práce dvou mladých středoevropských sochařek Anny Hulačové a Zsófie Keresztes, doplněné kresbami surrealisty Františka Janouška (1890-1943).

Název výstavy odkazuje k řeckému pojmu „éntoma“, který označuje hmyz; obě autorky ve svém díle tematizují možnost budoucí lidské katastrofy, jejíž příchod dnes signalizuje mimo jiné i vymírání včel a jiného hmyzu. Janoušek je pak autorem ilustrací k entomologicko-filozofické knize Maurice Maeterlincka Život včel z roku 1935.

Anna Hulačová (*1984) návštěvníkům galerie nejspíš nebude neznámá. V roce 2016 byla finalistkou ceny Jindřicha Chalupeckého a za své sochy tehdy získala cenu diváků. Hulačová je ale sochařkou světového formátu, v letošním roce se představila kupříkladu ve Fondation Louis Vuitton či v Palais de Tokyo v Paříži.

Nelze zde postihnout komplexní a složité Hulačové dílo, zdůrazněme alespoň několik nejdůležitějších bodů: ve své tvorbě pracuje s odkazy k mytologiím, východním filozofiím i českému lidovému umění, formálně vychází z modernistického přístupu k soše s velkým zájmem o civilismus. Častá je u ní aktualizace – práce se současnými tématy pracovních podmínek, úředních vrstev a technologií. V Hulačové podání se tak klasické médium sochy stává projevem bytostně aktuálním, současným.

Pro kontext výstavy v GHMP je důležitá také dlouhodobá spolupráce autorky s včelími společenstvími, které doplňují její povětšinou dřevěné sochy plástvemi. Vystavené práce ukazují posun autorky od expresivních prací rané tvorby k větší formální vytříbenosti a uhlazenosti, ale také k práci komplexnější, blížící se instalaci.

Instalace práce Anny Hulačové v rámci výstavy finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého ve Veletržním paláci, 2016. Foto archiv autora

Ani maďarská sochařka Zsófia Keresztes (*1985) v českém prostředí nevystavuje poprvé – na počátku letošního roku například proběhla její výstava v Karlín Studios. Na obou výstavách představila své organické sochy hraničící s abstrakcí, které znázorňují převážně totemy, masky či bojovníky.

Na výstavě Éntomos zaujme už výběr vystavovaného – díla sochařek mají až překvapivě mnoho společného. Už na první pohled je spojuje práce s organickými, přírodními tvary. A také tematika – v tomto případě úvaha nad vlivem člověka na přírodní procesy. Společná je jim také svoboda ve výběru často netradičních materiálů.

Keresztes pracuje s dlouhými vlasovitými svazky nití napojenými na objekty z polystyrenu, který pokrývá dlaždičkovou mozaikou jemných, pastelových barev; ten je pak oku libý až na hranici kýče blízkého estetice devadesátých let, a tak se dostává do rozporu s náměty soch, které si spojujeme spíš s bezčasovostí a stabilními či přírodními materiály.

Hulačové volba materiálů je ještě bohatší: pracuje se syrovým betonem, který často kombinuje s kovovými destičkami, na které kreslí nebo tiskne fotografie, se dřevem, doplňovaným o včelí plástve. V současnosti se projevuje její posun k práci s mnoha současnými materiály a k ještě větší odvážnosti, na výstavě se tedy setkáme i s lesklými kovovými konstrukcemi a sochařským objektem plodícím pěnu.

Pohled do výstavy Zsófie Keresztes v Karlin Studios, 2018. Foto archiv autora

Práce obou sochařek zajímavě doplňují kresby surrealisty Janouška, jejichž zastoupení na výstavě je skromné a nenápadné, přesto zaujmou: svými organickými tvary i tematickým vyzněním jsou tvorbě současných sochařek, které obě ze surrealismu vědomě vycházejí, až překvapivě blízké. Architektura výstavy, jejímž autorem je Tomáš Džadoň, svým hravým (ve vstupní části diváka zaujme a pobaví vitrína v okénku do další části expozice) minimalismem podtrhuje celkové vyznění.

Ilustrace Františka Janouška ke knize Život včel, 1935. Foto archiv autora

Lidská katastrofa, kterou zmiňuje doprovodný text, je na výstavě přítomna subtilně, spíš podvědomě. Nejedná se o burcující, angažovanou ani doslovnou výstavu, ale spíš o formálně vytříbenou úvahu nad vztahem člověka a přírody. Zda je tato krotkost na škodu či k užitku, musí už návštěvník posoudit sám. Výstava potrvá do 3. března.

Foto archiv autora

Názor informuji.cz: 70%

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Další novinky z umění

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!