Český překlad originálního názvu nového snímku režisérky Sofie Coppoly je další veskrze nesmyslnou jazykovou hříčkou, kterou nám distributoři nachystali. Z „Někde“ se stalo „Odněkud někam“ - ovšem pokud ta významová změna měla něco naznačit o příběhu a stylu jeho vyprávění, správný překlad zní spíše „ehm...takže...možná...někdy...se něco asi stane?“ To je totiž otázka, kterou si natěšený divák, povzbuzený vydržet od Sofie Coppoly ledaccos díky skvělému „Ztraceno v překladu“, bude během filmu pokládat pravděpodobně neustále. A bude zklamán – nestane se vůbec nic, totiž nic, co by mělo nějaký smysl a nějak ospravedlnilo ty minuty, které onen nebohý divák sledování filmu věnoval.

Přitom je těžké pochopit, kde se stala chyba, protože Sofia Coppola opravdu umí být velmi nadprůměrnou režisérkou. Kromě již zmiňovaného průlomového filmu „Ztraceno v překladu“ (ve kterém se taky vlastně nic nedělo a přesto byla radost ho sledovat) je potřeba si připomenout především „Smrt panen“ - geniálně minimalistickou poezii sebedestruktivních sklonů dospívajících dívek, opravdový vybroušený klenot, který bych bez zaváhání zařadila do svého osobního „top ten“. K dispozici také měla nadprůměrné herce Stephena Dorffa a Elle Fanning (kteří jsou hlavně v případě Elle tím jediným důvodem, proč se to nakonec dá vydržet), nicméně výsledek je eufemisticky řečeno rozpačitý.

Dorff hraje hollywoodského bonvivána Johnnyho Marca, který asi někdy točí nějaké filmy, ale o tom se toho mnoho nedozvíme – hlavně se dozvíme, že bydlí ve slavném hotelu Chateau Maumont, že má Ferrari a že má rád holky a je hrozně cool a všichni bysme mu na první pohled měli závidět. Nicméně je nám taky bez skrupulí naznačováno, že fakticky závidět mu bude jenom povrchní hlupák, že tady prostě něco nehraje a že dojde k nějakému prozření. Katalyzátorem tohoto prozření má být Johnnyho jedenáctiletá dcera Cleo, která se jednoho krásného rána zjeví u jeho dveří, protože maminka si vzala nějakou záhadnou dovolenou a neřekla, kdy se vrátí (o důvodech tohoto poněkud nestandartního jednání se taky nic nedozvíme). K prozření pravděpodobně nakonec v průběhu filmu dojde, ale nejsem si úplně jistá...není mi totiž absolutně jasné, co vlastně tím vším chtěl básník říci. Johnnyho zhýralý život je ilustrován záběry na taneční čísílka opálených blondýn a nekonečné záběry jeho uhánějícího Ferrari, prozření se pak pozná podle slz v očích a nesmylných gest. A mezitím je spoustu scén, jejichž smyl mi zůstal úplně utajen (hodina krasobruslení, vyrábění sádrového odlitku Johnnyho tváře, celý výlet do Itálie i s Cleo) a jež se svými dlouhými statickými záběry na jedoucí auto, usínajícího hlavního protagonistu či dceru smažící lívance zoufale předstírají umění. Napsat film, který není postavený na příběhu, vypráví o obyčejných věcech a vypráví o nich obyčejným způsobem, je vskutku veliké umění, které se ovšem v tomto případě nekoná. Celou dobu jsem měla pocit, že mi něco uniká, rozhlížela jsem se po tvářích kolegů během projekce se snahou vypátrat, při kterých scénách bych se měla smát či dojmout a styděla se, že jsem to umění nepochopila. Po následné zralé úvaze jsem však byla nucena dojít k závěru, že tam prostě žádné není – že je to jen nudný film, který si urputně na něco hraje, nabaluje jedno klišé na druhé a výsledkem je taková nevinně vypadající tvůrčí křeč.

Záleží samozřejmě na vkusu, najdou se jistě mnozí diváci, kteří tohle přežijou mnohem snáze než novou romantickou komedii s Adamem Sandlerem, která také atakuje naše kinosály. Pravděpodobně patřím mezi ně, ale kdybych si mohla vybrat, asi zůstanu doma a budu si číst nějaký časopis pro ženy na lesklém papíře se spoustou reklam – psychologických pravd o životě se v něm dozvím zhruba stejně jako od Sofie Coppoly a jejího posledního filmu a ještě si u toho můžu v klidu uvařit kafe.

9.4.2011 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout