Autorský projekt, jenž je syntézou herectví, pantomimy, tance, loutkohry a magického vizuálna, je věnovaný malé Manon žijící na jihu Francie, dítěti v nouzi. Příběh se inspiruje Exupérovým Malým princem. „Tato kniha mě provázela celou tvorbou inscenace. Jedna z postav se Malému princi velmi podobá, proto i já věnuji toto dílo dítěti v nouzi,“ uvedl autor a režisér Lionel Ménard.

Ménard charakterizuje inscenaci jako palubní deník devítiměsíční plavby se čtyřmi obyvateli bavlněné pláně, a to dítětem chystajícím se na svět, nastávajícími rodiči a průvodcem. Nikdo z nich si není jistý, zda devítiměsíční pouť zvládne.

„Poprvé jsem pro soubor přizvala hostujícího režiséra a současně autora představení, doposud jsem vytvářela inscenace pouze já, anebo vznikaly v úzké spolupráci s dalšími tvůrci. Rukopis bude tedy úplně nový. Současně se mě i dotýká načasování samotného tématu, jelikož jsem v době tvorby byla těhotná a následně se mi narodil syn. Proto je pro mě toto mimodrama ve všech směrech mimořádné,“ vysvětlila choreografka a umělecká vedoucí souboru Lenka Vagnerová.

Mimodramatem je míněna forma, ve které není tím nejdůležitějším promluva, ale obrazy, scény, fyzické vyjadřování. Tento termín používal legendární mim Marcel Marceau, u kterého Ménard začínal jako žák a skončil jako jeho režijní asistent. Právě pantomima stála za setkáním Lenky Vagnerové s Lionelem Ménardem.

„Touha poznat pantomimu blíže mě vedla k myšlence připravit projekt za účasti hostujícího režiséra z této oblasti. Od začátku jsem chtěla, aby Lionel pracoval hlavně s tanečníky, ne pouze s 'hotovými' mimy. Chtěla jsem zjistit, jak a kam může pantomima posunout práci tanečníků, a naopak, jak může zkušenost tanečníků inspirovat režiséra. Vyjadřující prostředky tance i pantomimy jsou si velmi blízké, oba žánry mluví tělem či gestem, oba tvoří obrazy, i když výsledný tvar je rozdílný,“ objasnila inscenační záměr Lenka Vagnerová.

Foto archiv MDP

16.11.2018 | Aneta Trnová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout