Portico Quartet se do Prahy vrátili zhruba po roce. Vloni přijeli představit svou (tehdy) novou desku Isla, desku, ze které mi spadla čelist a která mne naprosto pohltila zhruba na dva měsíce, než její výrazná melancholie začala být životu nebezpečná. Čtveřice mladých hudebníků působí od roku 2005. Zatím vydali dvě alba (Knee Deep in the North Sea 2007 a Isla 2009) a ještě vloni byli překvapeni zájmem hudebního světa (bubeník Duncan Bellamy si stěžoval, jak se mu na turné stýská po přítelkyni).

Letos už v Akropoli působili jako sebevědomí jazzmani, o poznání odvážnější (a odvázanější). Saxofonista Jack Wyllie se osmělil a místo věrné reprodukce dechberoucích melodií se věnoval improvizaci. Bubeník Duncan Bellamy si během roku perfektně osvojil elektronickou hračku a ozvláštňoval vystoupení rozkomíhanými digi zvuky. Milo Fitzpatrick se mazlil s kontrabasem, leckdy posečkal, aby posluchače (fanoušky!) napnul a pak basový šíp neočekávaně vystřelil. I Nick Mulvey hrál na exotický hang uvolněněji. Zatímco vloni šlo o „recitaci“ skladeb zvídavému publiku, letošní koncert se zdál být spíše vydařeným hudebním setkáním.  

Plno v Akropoli mile překvapilo; o to víc, že ve stejný večer probíhala masivně inzerovaná oslava narozenin Radia 1 s UNKLE. Věrní posluchači nemohli být zklamáni. Portico Quartet se nebojí svíravého sentimentu, který nebezpečně dojímá, stejně tak se ale dokážou rozparádit a trápit nástroje do bolesti. Nechyběla žádná zásadní skladba (vystoupení trvalo hodinu a půl!), zazněla nejen modifikovaná Isla, geniálně propojená s repetitivní Line, ale i několik skladeb z alba Knee Deep in the North Sea.

Koncert byl perfektně vyvážený, plynule přecházel od filosofujících melodií k abstraktním jazzovým sólům. Byl povznášející, inspirativní a velmi silný. Dodrží-li odvážní jazzmani svůj obvyklý interval, mohli bychom se ještě letos radovat z nové desky této výrazně nadané čtveřice.

6.4.2011 | te. Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout