Švédská autorka Kristina Ohlssonová přichází s dalším pokračováním úspěšné krimi série s vyšetřovateli Alexem Rechtem a Fredrikou Bergmanovou. Potopa je šestou a, podle slov samotné autorky, pravděpodobně poslední knihou s případy obou hlavních aktérů (Nechtění, Sedmikrásky, Andělé strážní, Oběti ráje, Davidovy hvězdy, Potopa). Ale i ona sama přiznává, že “úplně jistý si člověk samozřejmě nikdy být nemůže”.  

Dělám to, čeho ty nejsi schopný a nikdy jsi schopný nebyl. Dělám něco, co přinese změnu. A všechno napravím.

Text krátkého anonymního vzkazu adresovaného Alexovi zpočátku nikomu nedává smysl. Na co odkazuje a proč je určen právě jemu? A jak souvisí s vyšetřovaným případem? Následují však další vzkazy a další mrtví a Fredrika s Alexem brzy poznávají, že vrah má přesný plán i seznam budoucích obětí... Co však mají společného a čím se vrah řídí při jejich výběru? Touto otázkou si lámou hlavu nejen Alex s Fredrikou, ale i celý tým vyšetřovatelů. Jediným pojítkem mezi zavražděnými se zdá být tajemná kniha, kterou vrah svým obětem těsně před vraždou posílá. A nebo ne? Každá z obětí odkazuje na něco z minulosti, na dávné hříchy a skrytá tajemství….

Stalo se toho až moc. Myslím to vážně. Těch mrtvých přibývalo. Dopisů taky.

Příběh se od samotného počátku dělí do několika dějových linií, které se střídají v krátkých, rychle po sobě jdoucích  kapitolách a zprvu se zdají být zcela oddělené. Seznámíme se tak s pohledem a situací všech hlavních postav, aniž bychom tušili, jakou roli v příběhu vlastně mají. Postupem času se však jednotlivé linie a osudy hrdinů prolétají stále více a více, až se nakonec propojí úplně. Nechybí ani střípky z minulosti a nelehkého osobního života Alexe a Fredriky, v nichž se do středu událostí dostává především Fredričin manžel Spencer.

I když je děj líčen velmi podrobně - všechny události se odehrávají během pár dnů jednoho týdne - rychlý sled krátkých kapitol vtáhne čtenáře do děje a nutí ho číst stále dál a dál. 441 stran textu tak rozhodně není na překážku. V kontrastu k detailnímu líčení vyšetřování a vysoké hladině napětí, kterou si kniha po celou dobu udržuje, je však samotný závěr. Rozuzlení příběhu přichází až nečekaně rychle a jakoby mimochodem, bez gradace, což čtenáře nejen překvapí, ale i trochu zamrzí. I přesto však Potopa zůstává ideálním čtením nejen na podzimní a zimní večery.

31.10.2018 | Andrea Morkusová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout