Babičky nebývaly vždy jen dámami v letech se svými manýry. Byly také mladými dívkami, milovanými i opuštěnými, zažívaly sílu i slabost, touhu i strach. Milovaly a obětovaly se pro své rodiče, své muže a děti. Vychovávaly i pochovávaly. Naháněly manžele po cizích domech, cizích postelích. A jejich vnučky úlety svým dědečkům laskavě a trochu poťouchle odpouštějí, přitom zálety svých vlastních mužů by radikálně potrestaly.

Životní radosti a strasti svých babiček a prababiček si navzájem vyprávějí tři kamarádky na cestě za dobrodružstvím i pátráním po tom, co je hluboko skryté v nás všech. Po svých předcích si totiž neseme nejen barvu očí nebo bujnost vlasů.

Babička přesně věděla, do které chalupy pro dědu poslat.

Nika Nováková, Zuzana Dumková a Vlaďka Kužílková (která se ujala inscenace také režijně) posbíraly rodinné příběhy své a svých maminek a poskládaly z nich mozaiku nového představení Babičky v Divadle Kampa. Prostřednictvím vyprávění zhmotňují v jednotlivých scénkách osobní příběhy svých babiček, ale také skrze ně nacházejí cestu samy k sobě.

Rodinné vzorce se přenášejí z matky na dceru a samotné aktérky je prostřednictvím tance, hudby a slova ztvárňují do divácky uchopitelné podoby. Přitom se pohybují pouze po matriarchální linii (byť na své dědečky také pamatují) a zdůrazňují tak symbolickou propojenost žen s přírodou, zemí a cyklem života.

Příběhy jsou pravdivé a jakákoliv podobnost se skutečnými postavami či událostmi není náhodná

Toto mystické spojení je ztvárněno skrze postavy Vesnu, dárkyni života, a Moranu, smrt, která jej bere. Díky výstupům mýtických postav dostává představení ještě další rozměr než pouze psychologický či emocionální - stává se takřka rituálním setkáním.

Babičky toho mají hodně co říci, v realitě i v představení na Kampě. Byť je jevištní forma střídmá co se týče řešení scény i kostýmů, nedá se ale říci, že by jí něco chybělo. Právě naopak dává prostor bohaté imaginaci, snaží se tápajícího diváka provázet s laskavostí, jež je mnohým babičkám vlastní. Neopomenutelnou součástí představení je výborná choreografie, zdůrazňující symetričnost a kontakt, a také hudební složka v podání Zuzany Dumková, která s lehkostí střídá úlohu hudebníka i hereckých postav přímo na jevišti. To vše dokázalo vykompenzovat i nejistou návaznost jednotlivých dějových linií.

Kdo se nechá unést rituálním tančením a bubnováním, dovolí si zasmát se i zatlačovat slzu. Jestli je někde srdce, tak právě zde na Kampě, kde se vzpomíná na jediné skutečně osudové ženy - naše i vaše babičky.

Foto: Pavel Ovsík

31.10.2018 | Tamara Pancíř Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout