Vratislav Effenberger (1923-1986) byl vystudovaným estetikem, především ale surrealistou, nástupcem Karla Teigeho, po válce obnovitelem Surrealistické skupiny v Československu a zakladatelem revue Analogon. Poválečnou „kariéru“ trávil převážně v dělnických profesích, protože mu – především po podepsání Charty 77 – odborné ani umělecké působení nebylo umožněno; přesto byl centrální postavou surrealistického uměleckého okruhu, jehož členy byli mimo jiné František Dryje, Emila Medková či manželé Švankmajerovi. Věnoval se literární teorii, ale také ve svých beletristických textech (především groteskních nerealizovaných scénářích) reflektoval a kritizoval českou společnost v době normalizace. V jeho díle literárním i v působení na mnohdy o generaci mladší umělecké druhy byl výrazný důraz na hru, imaginaci a jejich podvratnou moc, ale také na skepsi, sarkasmus a černý humor.

I režisér David Jařab uplatňuje ve své tvorbě surrealistické postupy, jakými jsou metody psychického automatismu nebo spojování protikladů; těmi usiluje posunout diváka k novému vnímání reality, a tyto metody byly zásadní pro jeho předchozí filmy Vaterland – Lovecký deník (2004) a Hlava, ruce, srdce (2010). Třetím Jařabovým celovečerním filmem je letošní portrét surrealisty, nazvaný Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka. 

V nejnovějším filmu bohužel Jařab na surrealistické metody do velké míry rezignuje a tvoří – jak sám přiznává – konvenční dokument. Významnou jeho část tvoří vzpomínky a diskuze Effenbergerových surrealistických kolegů, do kterých se zapojují také literární vědci a filozofové mladší generace. Ti jsou v opozici ke vzpomínání syna Jakuba. Zatímco pro surrealisty byl Effenberger výrazným inspiračním zdrojem, organizačním bodem kolektivu i zdrojem humoru a dobré nálady, vnímání syna Jakuba plyne z intimnějšího poznání Effenbergerovy osobnosti a je spíš kritické a zádumčivé. Tyto diskuzní pasáže jsou často doplněny archivním materiálem obrazovým i zvukovým, ve kterém slyšíme Effenbergera předčítajícího vlastní texty.

Alespoň střídmě se surrealistický přístup uplatňuje v adaptacích některých Effenbergerových scénářů a ve hře s divákem – jeden ze vzpomínkových rozhovorů je situován do prostoru, který se nejprve zdá být autentickou Effenbergerovou pracovnou. Později se ale vyjeví, že se jedná pouze o divadelní kulisu a celý rozhovor že je sledován diváky z hlediště.

Lov na černého žraloka je bezpochyby významným připomenutím zásadní osobnosti českého poválečného kulturního světa, která byla dlouho opomíjena. Je dobře, že přišel včas – tedy v době, kdy ještě řada pamětníků žije a může tedy přispět svými vzpomínkami; sám Jařab ovšem lituje, že některé důležité stránky Effenbergerovy osobnosti nepoznáme – především pohled Effenbergerových manželek. Sami autoři filmu také přiznávají, že se jedná teprve o první pokus o zachycení surrealistovy osobnosti, který se může v dalších filmech a zkoumáních zpřesňovat a rozvíjet. Film je proto důležitým střípkem v mozaice intelektuálních dějin poválečného Československa. Je ovšem třeba přiznat, že počítá s divákovou počáteční základní znalostí okolností a poměrů poválečné společnosti, je tedy otázkou, co přinese těm, kdo takto obeznámeni nejsou. Zásadnější otázkou pak je, zda by si inspirativní Effenbergerova osobnost nezasloužila formu méně konvenční, odvážnější, kritičtější a tedy surrealističtější?

Kdy a kde dávají film: Vratislav Effenberger aneb Lov na černého žraloka

28.10.2018 | jakub.muller Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout