Na Chesilské pláži postrádá McEwanovu úzkost. Literární předloze se těžko vyrovná (recenze)

V KINECH: Na Chesilské pláži / On Chesil Beach

Oceňovaný divadelní režisér Dominic Cooke, který má za sebou již několik televizních filmů, si na sebe vzal nelehký úkol – zfilmovat psychologickou novelu Na Chesilské pláži proslulého Iana McEwana, která podobně jako v jeho ostatní literární tvorbě má svou tíživou atmosféru a vytříbený jazyk, jímž se autor dá srovnávat s mistrem Nabokovem.

Snímek se až na výjimky striktně drží děje poměrně útlé novely. Sledujeme intimní příběh vývoje milostného vztahu mladé dvojice – Florence (Saoirse Ronan) a Edwarda (Billy Howle), na počátku šedesátých let ve Velké Británii. Optimistické vize společné budoucnosti se přetrhnou během osudné svatební noci, která pro nevěstu znamená poznání sebe sama a pro ženicha hořké vystřízlivění.

Filmové adaptace bývají u silných próz, jakým McEwanova díla bezpochyby jsou (namátkou Pokání či Betonová zahrada), většinou fiasko. Bohužel i v tomto případě. Cooke udělal obdobnou chybu, jako když se filmaři snaží obsáhlý román nacpat do dvouhodinového filmu. Na Chesilské pláži čítá pouhých 160 stránek, a tudíž je nesmysl děj nuceně natahovat na stopáž sto deseti minut.

Příběh se režisér společně s McEwanem, který napsal scénář, rozhodl uchopit retrospektivně, což se ukázalo být nepříliš dobrým nápadem. U některých adaptací to sice funguje, v tomto komorním a nepříliš složitém příběhu ale neustálé přeskoky mezi minulostí a přítomností, které divákovi poodkrývají rodinné zázemí a zárodky problémů ústředního páru, působí roztříštěně. Velmi rušivé je to především u nejzásadnější scény onoho vrcholu svatební noci, kdy následuje střih vždy po několika vteřinách a divák ztrácí přehled o tom, která část svršku má být aktuálně svlečena.

Ač do filmu mohl autor předlohy výrazně zasahovat, jeho podmanivý styl psaní se ve výsledném počinu příliš nepromítl, i když se o to sebevíc snaží. Často vidíme až fetišistické záběry detailů těla: kamera upozorní na zaseklý zip vzadu u šatů či pomalé svlékání punčoch z podvazků, což sice nepůsobí perverzně, ale ani přitažlivě.

Saoirse Ronan coby Florence ve snímku Na Chesilské pláži. Foto archiv BBC Films

V jemné a stydlivé Florence, jak ji známe z knížky, se ve filmu v podání Saoirse Ronan až moc mísí dychtivá povaha s rezervovanou, což nechtěně vyústí v teatrálnost, kterou herečka ještě prohlubuje svým přerývaným dechem a přísným výrazem. Proti Ronan více nezkušený Billy Howle je naopak nestrojený a jistější v kramflecích.

Poslední zhruba čtvrthodina ublíží výslednému dojmu nejvíce. Autoři místo střídmého zakončení snímek z nepochopitelného důvodu rozbijí přidaným epilogem, který se v novele vůbec neobjevil. Závěr pokračuje na americký způsob sentimentálními střípky z dalších dekád života hlavních hrdinů, místo dojetí ale budí spíše pocity trapnosti.

Film nezachrání překrásné anglické scenérie či úchvatné panoramatické scény, ani trefná ukázka toho, že počátek šedesátých let v Anglii zdaleka nebyl o Beatles a rebelii, ale o uhlazenosti, dekoru a poctě vážné hudbě.