#NováGenerace: Sport pověsil na hřebík a začal malovat. Nelituju, říká autor satiricky laděných obrazů Adam Jílek

#NováGenerace: Sport pověsil na hřebík a začal malovat. Nelituju, říká autor satiricky laděných obrazů Adam Jílek 

Mohl se stát profesionálním baseballistou, rozhodl se ale pro dráhu umělce. Od místy depresivních děl se posunul k aktuální realistické malbě s příměsí sarkasmu. Nejnovější tvorbu Adama Jílka, jehož obrazy visí i v Saúdské Arábii, spatříte do konce října v žižkovské Galerii Toyen.

Výstava v prostorách nenápadné budovy Informačního centra Prahy 3 na rohu náměstí Jiřího z Poděbrad nabízí tři poslední cykly, které autor vytvořil během uplynulého roku. „První část nazvaná Mizení ukazuje jen jakési fragmenty, znázorňuje pomíjivost dnešní doby,“ říká Adam Jílek.

Poněkud odlišný je další vystavený cyklus s titulem Zkreslená realita, jemuž dominují realisticky pojatá zvířata propojená s animovanými postavičkami z pera Walta Disneyho. „Šlo mi o diametrální rozdíl mezi nimi. Třeba všemi milovaný Mickey Mouse ve skutečnosti až tak moc oblíbené zvíře není. Odlišnost je i v pozadí obraz Strýčka Skrblíka a jeho reálné předlohy, jejíž hodnoty jsou ve skutečnosti velmi odlišné.

Adam Jílek: Proměna. Foto archiv autora

Zbytek děl tvoří realistická malba zvířat s nereálnými náměty – malíř se inspiroval bajkami, které zvířatům přisuzují lidské vlastnosti. „Je v tom nádech humoru a nadsázky,“ dodává autor. 

A proč se výstava jmenuje Vysněný svět? „Připadalo mi, že tyto tři cykly se vysněnosti či nereálna trochu dotýkají, jde o mojí fantazii. Se sněním ve spánku to ale nemá nic společného. Každý si však obrazy může vyložit po svém,“ zdůrazňuje.

Během dospívání jste hrál závodně baseball. Proč jste se nakonec rozhodl sport opustit a naplno se věnovat umění?

Vyplynulo to tak nějak celé samo, malování si mě našlo. Baseball jsem hrál profesionálně do necelých 15 let, než jsem nastoupil na střední školu. Tu jsem si vybral paradoxně s tím záměrem, abych měl víc času na sport. Tehdy jsme vyhráli mistrovství Evropy a chystali jsme se jet na mistrovství světa. Bral jsem to hodně vážně. Když jsem pak nastoupil na uměleckou školu Václava Hollara, tak mě malování pohltilo. S baseballem jsem skončil a ve výsledku jsem za to rád. Bez malování bych si nedokázal už svůj život představit.

Měl jste výtvarné sklony odmala?

Kreslil jsem odmalička. V rodině ale nemám žádné předky, kteří by se věnovali umění, proto mě ani nenapadlo, že bych se tím jednou mohl živit. Vždycky jsem to bral jen jako koníček. Ani o uměleckých školách jsem pořádně nic nevěděl. V deváté třídě mi doporučili zapsat se na výtvarné kurzy, abych připravil nějaké práce na přijímačky. Udělal jsem je až napodruhé, nestíhal jsem kvůli tréninkům. Pak jsem rok chodil na obchodní akademii. Další rok mě přijali a už to šlo automaticky.

Adam Jílek: Strach z okolního světa. Foto archiv autora

Sice jste chtěl mít víc času na tréninky, ale není právě umělecká střední škola časově náročná na „domácí úkoly“?

Bylo to dost časově náročné. Domácí úkoly tam moc nebyly, zato tam bylo večerní kreslení. Figura byla třeba do pěti hodin odpoledne. Tréninky už moc stíhat nešly, do toho jsem ještě měl tu reprezentaci. Musel jsem si tedy vybrat, jestli škola, nebo baseball. A vybral jsem si školu.

A nelitujete toho?

Ne. Samozřejmě mi to občas chybí, zahrát si s klukama, stát na stadionu, jde o celkem neopakovatelný zážitek. Ale jsem za tu volbu rád.

Už vůbec nehrajete?

Nehraju. Ono je to komplikované tím, že na baseball potřebujete osmnáct hráčů. Moji kamarádi už jsou navíc úplně jinde, hrajou různě po světě.

Adam Jílek: Nový začátek. Foto archiv autora

Na Hollarce je možné studovat dva obory – buď grafický design, nebo keramiku. Který byl ten váš?

Grafický design. Tomu jsem se ale nikdy nevěnoval, i když byl od vyšších ročníků povinný. Už od druháku jsem věděl, že chci na AVU do ateliéru Zdeňka Berana. Hodně jsem maloval a kreslil a hodiny grafického designu vynechával. Za Beranem a jeho asistentem Pavlem Holasem jsem tehdy chodil na akademii na konzultace a z toho to celé vyplynulo.

Během studií na AVU jste prošel celkem čtyřmi ateliéry – klasickou malbou, volnou tvorbou, dokonce i restaurováním. Proč jste to takhle prostřídal?

Kvůli tomu, že můj profesor Beran zemřel. Za realistickou malbu, kterou vedl, na AVU nebyla náhrada. Ateliéry jsou dost odlišné. Nejprve jsem šel na stáž k restaurátorům, což bylo velmi obohacující – naučil jsem se různé techniky, např. jak zlatit. Nebyla to ale volná tvorba, takže jsem u toho zůstat nechtěl. Potom jsem šel k Mainerovi, tam mi to ale také nevyhovovalo. Skončil jsem nakonec u Sopka, který mi nechal největší volnost. I když jsem za to v tu chvíli nebyl rád, mělo to svoje plusy. Vystřídal jsem různé styly podle toho, kam se mě profesoři snažili posunout.

Zdeněk Beran byl váš vzor. Projevil se jeho vliv na vaší tvorbě?

Je to vidět spíš u starších obrazů. Veškerou inspiraci jsem přebíral od svého profesora, snahu o podobně malířské ztvárnění, tak i částečně obsah. Neuvažoval jsem tehdy nad tím tak, co bych ze sebe vydal já. Nedělal jsem věci, které jsem tehdy pociťoval, chtěl jsem dělat to, co můj profesor, bral jsem jeho tvorbu za vlastní. Když jsem u něj studoval, maloval jsem konkrétní věci, které jsem nekonkretizoval. Ještě jsem se tolik nevěnoval zvířatům, ale když jsem je ztvárňoval, tak to bylo ve formě vzpomínek, třeba ze zabijačky. Až později jsem svoje obrazy začal odlehčovat.

Adam Jílek: V zajetí vztahu. Foto archiv autora

Portfolio máte hodně rozmanité. Mezi vašimi díly nechybí rozmazané figurální kresby, grafiky, velmi odlišné jsou realistické malby. Dříve jste tvořil také ženské akty nebo tmavé portréty. Co nejvíce ovlivňuje to, čemu se aktuálně věnujete?

Kresby, které jste zmínila, jsou povinné studie ze školy. Grafiky pocházejí také snad ještě ze střední. Vždycky si asi potřebuju od něčeho odpočinout, takže to prokládám vším možným. Největší volnost projevu mám až u těch zvířat. Akty jsou pro mě taky omezující, zůstává to u vizuálního projevu. Své myšlenky ani pocity do nich nedokážu dát. Některé cykly byly také připravované pro jednotlivé výstavy, aby obsahově a tematicky lépe zapadaly.

Realistické tendence jste měl už na AVU?

Myslím, že už od střední školy byla snaha o co nejvěrohodnější zobrazení. Chtěl jsem to vzít od základů, od nejrealističtější tvorby a tu postupem času uvolňovat, než naopak, jak je dneska zvykem.

Jak tento váš postoj kantoři přijímali?

Byl to docela problém. Jediný Zdeněk Beran realistickou malbu hodně podporoval, ostatní profesoři se k ní stavěli dost skepticky. Bylo složité si to obhájit. Člověk si to ale nesmí brát osobně.

Adam Jílek: V pasti. Foto archiv autora

Ve vašem posledním cyklu převažují realistické malby zvířat na bílém pozadí se satirickými motivy. Co se jimi snažíte divákovi sdělit?

Každý obraz je o něčem úplně jiném. Kolikrát jde o osobní věci, které se snažím nesdělit na úplně první pohled. Třeba obraz V pasti (zobrazuje ptáčka uvězněného v ženských rtech – pozn. red.) má být nadsázka na kluka, který je zamilovaný do dívky, která ho tahá za nos, a on z toho nemůže vycouvat. Podobný případ je u Nejlepšího přítele českého člověka, na němž dívka vymění partnera za psa, který je spolehlivější a věrnější.

Narážíte na to, že někteří majitelé psů to s láskou přehánějí?

Ne, to vůbec ne. Není to myšlené nijak hanlivě. Je to spíš nadsázka na náš národ pejskařů. Myslím si, že kolikrát mají holky blíž ke svým psům než k partnerům.

Urazil tento obraz někoho?

Zrovna u tohoto obrazu nevím, ale spousta jiných lidi pobuřuje – třeba Proměna (ukazuje slepičí nohy u červených lodiček – pozn. red.) Nechci ale někoho cíleně zesměšňovat, spíš jde o vtip.

Adam Jílek: Nejlepší přítel českého člověka. Foto archiv autora

Vy sám máte nějaké zvíře?

Nemám, neměl bych na něj čas. Strašně bych chtěl nějaké mít, ale to bych pak nemohl nic jiného dělat, než se o něj starat. V dětství jsem měl želvu a rybičky, ty moc péče nevyžadují.

Ve svém životopise jste uvedl, že vaše obrazy nemají žádný patetický ani existenciální podtext…

To se týkalo starších děl, které jsem vystavoval v Tančícím domě. Objevilo se tam pár obrazů z prvního ročníku na akademii s tématem zabijačky, o kterých napsala tehdejší kurátorka, že působí dost depresivně. Šlo ale o vzpomínky z dětství, kdy jsem jezdil k babičce. Stříhání ovcí bylo ještě v pohodě, ale zabijačky a rybolovy pro mě byly traumatizující.

Adam Jílek ve svém ateliéru. Foto archiv autora

Vystavoval jste dokonce v Miami. Jak k tomu došlo?

Jeden z mých sběratelů, který má i částečné americké občanství, mi zařídil veškerý transport děl do USA a pomohl dostat mé obrazy na jeden z veletrhů, který probíhal souběžně se světoznámou výstavou Art Basel.

Jak Američané na vaše obrazy reagovali?

Nebyl jsem tam dostatečně dlouhou dobu na to, abych mohl přesně zhodnotit názor okolí.

Jaký mají k vašemu stylu postoj naopak Češi?

To je individuální. Některé lidi možná pobuřuje, ale s takovými se moc nesetkávám – tito lidé naštěstí na moje vernisáže nechodí.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Umělci:

Místo konání: Galerie Toyen

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!