Poe zabloudil do Sudet. Ve Švehlovce sourozenci Usherovi baví v nápadité adaptaci slavného hororu

Pokud si můžete u Depresivních dětí na něco vsadit, bude to netradiční zpracování klasického příběhu. Jinak tomu není ani ve hře na motivy povídky mistra hororu. Zánik domu Usherů s pořadovým číslem dvě je divákovi servírován formou extended cinema a hrůzná story se tak snoubí s dynamickým a hlavně vtipným filmem, který sice vztah sourozenců Usherových zlehčuje, ale dopřává mu i ten pomyslný krok navíc.

Čtveřice Jiří Ratajík, Barbora Šupová, Petra Mošovská a Petr Kolman i přesto svou fyzickou (nikoliv jen filmovou) přítomností rozhodně nepůsobí jako křoví s vokalisty. Ve spolupráci s Janem Faixem tvoří i hudební kulisu a jejich voice overy jsou dobrou experimentální volbou pro takový typ inscenace. Vše je přesné jako hodinky a pokud se ruchy nebo hlasy místy nepodaří načasovat, diváka to alespoň pobaví. Výkony jsou ale i přes drobné minely vyčerpávající.

Jedinou rezervou nové návštěvy domu Usherů tak může být tvůrčí záměř přesahující jasně dominující komiku. Pokud Depresivní děti vsadily úspěch představení na kartu s žolíkem, mají vyhráno. Sudety, samotný příběh a živé vstupy herců mimo film jsou pak užitečným pojítkem a hororový konec je tím hrůzným momentem, který bude ctít originál.

Za generační aktualizací Poeovy klasiky se snad i skrývá hlubší poselství, zůstává ale nevýrazné a ukryté pod perfektní technickou prací, nápaditou formou a trefným černým humorem.