Vergilius odvádí do hlubin pekelných Jacka. Stavebního inženýra, který se chtěl stát architektem. Psychopatického vraha, který se cítí být umělcem. Cestou mu Jack vypráví o svém životě pomocí pěti kapitol: pěti vybraných vražd, které spáchal v průběhu posledních dvanácti roků v USA sedmdesátých let, a o tom, jak se během té doby snažil postavit dům.

Příběh, ač celkem brutální (přece jenom je o zvrhlém masovém vrahovi) s velmi hutnou atmosférou, kdy je divák neustále v nepříjemné pozici očekávání další vraždy, je podivným způsobem zábavný, možná až dokonce vtipný. Dočkáme zvláštních vizuálních nápadů, které jsou tak absurdní, že to pobaví. Vlastně jakákoliv nestandardní situace, která diváka vytrhne z onoho napětí (Jackovi se začne projevovat obsedantně-kompulzivní porucha, Jack zjistí že mu prodali špatné nápoje a podobně) je doprovázena smíchem.

Filmy Larse von Triera vždy přetékaly nejrůznějšími filozofickými úvahami na přehršel témat. Jinak tomu není ani v případě Jacka. Opět tu, podobně jako u minulé Nymfomanky, máme dvě postavy, které spolu rozmlouvají: zde je to Jack a Verge na cestě pekelné. Všechno se točí okolo umění, zvrhlosti a psychopatie: “Lze nalézt umění v hnusu, ve zkáze a tlení?” Tento odbočkový styl nabourává Vergilius. On o Jackovo věčné rozumování nad jeho životem, motivy a filozofií nestojí. “Nezajímá mne to… Ale ty mi to asi stejně řekneš, viď?” Navíc se často nad Jackem hrozí a silně mu oponuje. Škoda jen, že je těch myšlenek tolik. Dvě a půl hodiny myšlenek, které často divák ani nestačí zpracovat. Dostane se nám, opět jako v Nymfomance, montáží nejrůznějších záběrů ilustrujících filozofování Jacka.

Matt Dillon je jako Jack úplně nevýrazný, tedy přesně takový, jaký má být. Jeho postava “děsivého perverzního ďábla” je naprosto chladná, emoce se snaží učit z novinových výstřižků. Přesto je z ní cítit egoismus a jakási závislost na brutalitě. Verge Bruno Ganz je hodně upozaděn a nedostane příliš prostoru. Herecky jsou více slyšet všechny ty “hloupé ženy”, které Jack zabíjí. Nejvíce je třeba ocenit nesnesitelnou Umu Thurman, ale hlavně Nánu Jackovu přítelkyni (anglicky jí říká Simple) v podání Riley Keough.

Většina Jackova domu je natočená ruční kamerou, která specifickým způsobem napíná diváka a pomáhá mu se lépe dostat do děje. Trier zde znovu využívá svůj trhavý střih uprostřed kontinuálního záběru také pro zvýšení napětí. Proto mnohé překvapí konec filmu. Epilog, kde se přístup ke snímání radikálně mění. Nehybná kamera zachycuje téměř snové sekvence/obrazy, ne nepodobné těm z Antikrista nebo Melancholie. Jen možná ještě více surreálných.

I přesto, že má Jack staví dům spoustu kladů, nedosáhne k hvězdným momentům kinematografie Larse von Triera. Příliš vychází z jeho starších filmů. Moc se ohlíží zpět a nenabízí příliš nového. Ale stále je to ten Trier, kterého se vyplatí vidět.

Kdy a kde dávají film: Jack staví dům

5.10.2018 | jakub.muller Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout