V Lotyšském národním divadle se Čechovova Racka ujal jeden z nejpozoruhodnějších lotyšských režisérů současnosti Elmars Senkovs, který proslul svým bořením stereotypů tradičního výkladu klasického textu. A jinak tomu není ani u Racka. Návštěvníci se totiž nedočkají dobových kostýmů a vznešených kulis. Současné oblečení, živý hudební doprovod a jednoduché, byť působivé kulisy ukazují, že se svět od toho, v němž žil a tvořil Anton Pavlovič Čechov, zase tolik nezměnil.

Racek je označován za přelomové dílo své doby. Sám o sobě nemá žádnou výraznější dějovou linku, zápletku ani překvapivé rozuzlení. Daleko větší prostor je věnován vnitřnímu životu postav. Neznamená to ale, že by v ní chyběly dramatické, komické nebo až absurdní scény. Divák se postupně dostává pod kůži hrdinům, kteří jsou od sebe tak odlišní, ale na druhou stranu tak stejní. A tohle nechybí ani u lotyšského provedení této ruské klasiky. Elmars Senkovs k tomu využívá mnoha divadelních symbolů a štědré doby trvání. Celá inscenace měla totiž přes 200 minut.

V lotyšských divadelních cenách získala hra, která se premiérově představila v lednu minulého roku, hned čtyři nominace, a to včetně hvězdné kategorie za nejlepší inscenaci. Nominaci nakonec proměnila ´jen´ představitelka Niny Agnese Cirule, a to za nejlepší mladou umělkyni. V Plzni si ale náklonost příliš nezískala, i když to z velké části nebylo její vlastní vinou. Jak se záhy ukázalo, kamenem úrazu se stala především jazyková bariéra.

Racek je totiž hrou, v níž se objevuje skutečně velké množství dialogů. Herci přitom většinou mluví rychle a jeden přes druhého. Pokud tedy nebyl přítomen někdo, kdo ovládá perfektně lotyštinu, musel se spolehnout na titulky, které však nefungovaly vůbec dobře. Někdy se zasekly na příliš dlouho, aby pak dohnaly spojení, rozjížděli se do rychlosti, kdy divák nezvládl přečíst ani první slovo. Kvůli soustavnému soustředění na titulky tak publiku téměř unikalo dění na scéně. Při třetí hodině, kdy se člověk pokoušel krotit nezbedné titulky, mu navíc začala možná tak bolet hlava.

Některé části inscenace navíc nebyly příliš poutavé. Na druhou stranu nechyběly ani momenty plné emocí, při kterých se tajil dech. Někteří z herců předváděli skutečně výborné výkony. Kromě již zmiňované Agnese Cirule i Maija Doveika v roli Iriny Treplevové či Igors Šelegovskis jako Konstantin Treplev. I přesto vychází Racek v porovnání s jinými inscenacemi, které letos Mezinárodní festival Divadlo nabídl, spíše průměrně.

26.9.2018 | Barbora Bittnerová Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout